Zešílela jsem? Normální člověk asi netráví většinu svého času zavřený v pokoji, který opouští jen když to situace vyžaduje. Nemám důvod ho opouštět: Viann a Cornelie jsou mi nablízku, nikdo jiný mne neočekává. Tedy krom Hitori a Stua, u těch jsem kdysi dávno byla pro radu ohledně “psycho” stavů, které zažívám od konce stáže ve Věštci. Samozřejmě mi Hitori nebyla schopna pomoci jinak, než že mi dala pár lektvarů na spaní, doporučení abych si všechny sny zapisovala hned po probuzení a za nějakou dobu se na zí zastavila s tím, co mám.
Neučinila jsem tak. Schovávám se v pokoji a snažím se na cokoliv vzpomenout, bez výsledku. Ani ty debilní lektvary nepiju, k čemu by mi to pomohlo? I když se normálně vyspím, tak stále budu mít pocit toho, že něco vím…
Alespoň se necítím sama, stále mám pocit že tu se mnou “někdo” je. “Někdo” se stydí odhalit tvář, ale neštítí se mi připomenout jeho přítomnost. Následuje mne každým krokem, funí mi za zády a nic neříká. Tiše přihlíží moje zmatené snahy ho poznat. Nejsem přece nelida, vydám se s ním po školských pozemcích, abych mu ukázala, a sobě připomněla, krásy obklopující ústav, ve kterém trávím většinu roku. Pomalý krok nám oboum dává možnost rozhlížet se kolem, všimnou si každé prasklinky ve zdi hradu, rozkvétajících rostlin a vzdálených mraků. “Někdo” stále mlčí. Není beze slov, určitě by mi toho chtěl mnoho říct.
Odpočinu si na chvíli na kraji mola u jezera, nohy nechám volně houpat ve vzduchu. Jsem ráda, že po tak dlouhé době mohu být venku. “Někdo” si stále beze slov přisedne. Do tváře mu stále nevidím, ale nejsem nijak znepokojena. Zvuky okolí prolomí po minutách se zvláštním nápadem: co si takhle zaplavat? Obhajuje to počasím, které je příznivé k takovémuto osvěžení. Nevím, jak a jestli odpovídat. Co když ho má slova znovu umlčí. Navíc nemám nejmenší, co jezero skrývá. Nebojím se, ale po letech v Bradavicích jsem si vybudovala zdravou opatrnost.
Nijak nereaguji a pokračuji v pozorování okolí. To ho rozhodilo, jelikož začíná víc naléhat, abych si šla zaplavat. S každou vteřinou bez mé reakce roste napětí mezi mnou a tím “Někým”. Obkličuje mě nepříjemný pocit, který se mi snaží podstrčit jeho nápad. Je mi blíž než kdy předtím, ale necítím ničí dotyk. “Všechno se odehrává v mojí hlavě,” opakuji si. Před očima se mi odehrává souboj, který nemohu vyhrát. Ne, pokud tu zůstanu…
Ủ̸̧̮̻̙̰̲̺̚͝m̶̢̳̲͇̙̫̜̥̦̈̆̀̈́̓̃̓́͋̆í̸̧̟͓̠͙̹͉̖̇̔̍̀̂ḿ̴͍͙̫́̐̔̐͆͜͝ͅ ̶̡͕̞̺̞̻̪̀̽̇́͛͜͠ͅv̵͈̲̘͖̻͉̭͓̰̲͗̉͜͝ů̷̞̈̔̃̊̕b̸̪̳̞͚̿͋̍̽̒͊̌́̀ȇ̵̥̜͐̊̿͋̈̎͂̏̉ç̴̛̤̦̲̤̫̝̭̀̎̍́̿̔̈́̆̅ ̴̢̻̲̹̩͕͚̬̓̿͜p̵̟̬̓̐́́̿͝l̵̛̺̖̱͉̗̝̻̐̊͗̔̽̀͛͝a̵̅̔͑͐ͅṽ̶̨̢̳̪̙͖͔̈́͆̈̕̚͝a̶͕̦̤͕̞̿̏̌͊͗̀t̷̗̩̠͉̜̟͔͇͗̐̆̆̾̈́̇͘̕͠?̷̣̦̓̓̐̾́̓̇̂́͠
Rozhozená se škrábu na nohy a pokračuji v procházce. “Někdo” mojí reakci nečekal. Jeho snaha přišla vniveč: plavat prostě nejdu. Svižně procházím okolo hradeb, v závěsu nikdo jiný než on. Snažím se mu utéct, neúspěšně. Ani v chodbách hradu ho nejsem schopná ztratit. Stále cítím jeho prázdný, nijaký pohled, jak mne následuje všude, ÚPLNĚ VŠUDE.
Vyběhnu poslední schod v Havraspárské koleji a schovávám se do pokoje. Po zabouchnutí dveří je jeho přítomnost zřejmá. Dostane se kamkoliv, i když se budu snažit sebevíc o opak. Vzdávám se, přijímám fakt, že tu bude asi navždy. Znovu mlčí, pohledem mě soudí za to, že jsem ho neposlechla. Sama ale nevím, proč bych ho poslouchat měla. Chci na něj začít řvát, ať vypadne a nechá mě být, ale nevím kam moje rozhořčení směřovat. Je všude a zároveň nikde. Je v mojí hlavě. Když se mu odhodlám postavit, tak se schová a určitě se chichotá mým reakcím. Sráč.
Laurie <3
Comments