Noční jízda vlakem domů mi vrací vzpomínky na loňské prázdniny. A vlastně se toho ani moc nezměnilo. Furt jsem poblázněná, pro některé otravná a nevím, kam vlastně patřím. Přebíhání mezi Havraspárem a Zmijozelem mne pouze naplňuje nejistotou, které se nezbavím, i kdybych chtěla. Alespoň už nejsem zamilovaná do Maxwella...
Výjimečně jsem z nádraží musela domů sama. Dle tátových slov jsem snad ve třinácti letech schopná projít pár ulicemi a nasednout na autobus. Patnáctiminutová procházka centrem mi připomněla, jak moc cizí mi ve skutečnosti Oxford je. Nemám tu žádné kamarády. Na základce si na mne už určitě nikdo nepamatuje.
Stejně mi přijde zvláštní, že se táty nikdo nikdy v práci neptal, kam jsem zmizela. Fakt mu sežrali, že jsem odjela na soukromou katolickou školu, kde se učím víře a jazykům? Zajímalo to vůbec někoho? Co kdybych beze slov zmizela?
“On the sidewalk of the city are my screams just a whisper
Busy people going nowhere see me soak in the rain.„
Hodinky ukazovaly pár minut po deváté, když jsem stála před cihlovým baráčkem, který nevtíravě zapadá mezi ostatní, v nepřerušované řadě. Z oken obýváku vycházela nažloutlá záře světla. Při bližším prohlížení jsem dokázala zpoza záclon rozeznat pouze matčinu siluetu, táta byl nejspíše stále v pracovně. Po zavření vchodových dveří na mne nalétla mamka a objala mne. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, že vlastně skoro spadly Bradavice, do kterých mne ani nechtěla pustit. Posadila si mne na gauč a odběhla do kuchyně. V televizi běžel romantický film. Tuctové filmografické dílo, jehož děj snad každý divák za pár dní zapomene, ale předtím ho prodiskutuje s kolegy v práci, aby jinak nudná, bezvýznamná konverzace, nestála. Obklopena láskou a kousky ovoce jsem mamce líčila poslední dny na hradě. Nevyprávěla jsem ani hodinu, vynechala jsem část o možném vyloučení, soustředila jsem se na divadlo.
Začínám mít pocit, že rodiče vedou tichou válku o to, co ze mne bude. Mamka se vždy rozzáří při jakémkoliv vyprávění, kde figuruje divadlo, zatímco táta stále stojí za tím, že ze mne bude lékouzelnice. Při nejbližší reklamní pauze mne poslala do pokoje. Údajně pro mne má překvapení, které mi odhalí zítra, a navíc už je hodně pozdě. Tátu jsem ten večer nepotkala, ale periferním viděním jsem si všimla, že zpoza dveří jeho pracovny se linulo světlo. V posteli mne nenechala usnout myšlenka na to, co tam dělá. Školní rok už přeci jen není a v dopisech se mi nezmiňoval o novotě ve světě biologie, která by kradla jeho velice drahocenný čas.
„I never wanted to ever bring you down.
All that I need are some simple loving words"
Ráno mne k mému vlastnímu překvapení nevzbudila nepohodlná postel, nebo čurbes z okolí, ale budík. Na chodbě v patře jsem se po dlouhé době střetla pohledem s tátou. V pyžamu nevypadal tak vážně, jak si ho pamatuji na chodbách základky. Poprvé v životě jsem ale nevěděla, co mu mám říct. Odloučení přes momenty, které nastaly na hradě, v něj snad poprvé v životě musely vyvolat strach o můj život. Tohle bylo větší, než co mohla jeho "perfektní" dcera dokázat. Hlavou se mu musela honit hromada myšlenek. Ani on sám nevěděl, co mi má říct. Stihli jsme si jen vyměnit krátké úsměvy prošpikované trapností, poté mlčky sešel dolů do kuchyně a já ho následovala. Ticho prolomila mamka, kterou naprosto minula situace před pár momenty. Spustila o tom, jak se jí zdál strašně zvláštní sen, jehož průběh si ale nepamatuje. Jen, že byl zvláštní. Táta jí s úsměvem krátce odkýval celý příběh a já se mlčky cpala ovesnou kaší a čajem. Z tátova pohledu, který na mne občasně střelil, ale hned upustil, jsem vycítila, že ví, co za překvapení mi mamka hodlá odhalit. Při uklízení nádobí to na mne vybalili s celou parádou:
Nicolas a paní Serranová přijedou v srpnu na pár dní na návštěvu.
Zbělala jsem a nejistě na ně dobrou minutu civěla. Pisklavý hlásek mi v mozku začal panikařit a připomněl, že jsem v pokoji na hradě nechala rozepsaný dopis pro Nicolase, ze kterého by šel nádherně vyčíst můj psychický rozklad. Mimo to jsem Nicolasovi nenapsala přes většinu školního roku, co si teď o mě asi myslí? Nemusela jsem nic říkat, stačilo použít mozek a došlo mi, že rodiče stejně jako já vědí, že jsem mu nenapsala od chvíle, kdy se na hradě začaly dít pošetilé věci.
Poprvé v životě mne zachránil mudlovský výmysl, mobilní telefon. Mamka navrhla, že bych mu mohla v dalších dnech zavolat, dřív než přiletí. Ihned jsem souhlasila, byla to jediná možnost, jak si zachránit krk před tichými výčitky během jejich návštěvy. Tak strašně jsem se minulé léto těšila, že si budu dopisovat s cizincem z daleka, naše konverzace budou zahaleny tajemstvím, o kterém budou vědět jen oba adresáti a nikdy ho neodhalí před okolním světem, ale nakonec to situace nepovolila. Dopoledne jsem strávila zkoušením funkcí mobilního telefonu, jenž jsem prokládala čtením učiva, které bych se normálně učila na základce.
Stále mi v hlavě visí otazník s jménem Maya. Je prvním v mém životě, na který nedokáži sama, ani s pomocí rodičů, najít odpověď. A asi jí nikdy nenajdu. Neexistuje kniha, esej, studie, která by mé bádání ukončila. Ten otazník tam bude viset do konce mého života, pokud ho nezapomenu, nebo se neobjeví odpověď sama od sebe, nebo z čisté náhody.
- Laurie <3
コメント