Po roce se zase loučím se školou. Nemám nejmenší tušení, jak bych sesumírovala všechny pocity proplouvající stokami mé hlavy. Jsem, jako vždy, zmatená, a ani slovník by mi nebyl moc nápomocný.
Bradavice málem spadly. Nevím, jakou částí jsem k tomu přispěla já, nehlodám to zjišťovat. Tragickou scenérii doprovázenou brekem, ztuhnutými svaly a lehkým duševním zhroucením, jsem přežila na jedničku. Přes večer jsme museli přespat ve stanu, kde panovala vražedná atmosféra. Páry se k sobě měly jak nikdy předtím, singles měly štěstí, jelikož jim dělal společnost domácí mazlíček. Jediná já zůstala úplně sama. Bylo to politováníhodné, ale před úplným odchodem do světa snů, jsem cítila něčí teplo u nohou. Možná mi na nich někdo seděl, kdo ví? Nezajímalo mě to v ten moment, vlastně to bylo celkem příjemné zahřátí.
Dalšího dne už nám bylo umožněno volně se pohybovat po hradě. Všude byl bordel, ale nikde nikdo, kdo by ho uklidil. Dovedlo mne to k otázce, zda-li vůbec přežili všichni domácí skřítci? Neviděla jsem žádného vybíhat s námi. Kolej samotná vypadala, jako kdyby se zastavila v čase. Možný pád školy jí nijak neovlivnil. Ani nábytek v pokoji nepopošel. Zůstal stát a pečlivě hlídal naše věci. Preventivně jsem si veškeré oblečení a ostatní potřebnosti zabalila do kufrů. Stejně jsme za pár dní odjížděli, o starost méně.
Zkoušky jsem se zbytkem studu, elegance a sebevědomí, složila. Vyčerpaná, tak jsem si po celou dobu připadala. Místo Huxleyho při zkoušce z formulí nahradila Owlett, o které furt nevím, co si myslet. Jednou nám dala zelený čaj pro Stua, když zmrzl. Jinak působí zvláštně odtažitě, jako kdyby nechtěla, aby k ní měla valná většina studentů kladný vztah. (PS: Huxleyho asi zavřou do Azkabanu.)
Překvapivě solidární výkon předvedl Hatfield s nabídkou přezkoušení z OPČM, pokud bych chtěla lepší známku. S pocitem úžasu a hromadou rad ohledně kouzel z obrany, jsem vyšla od poslední zkoušky. Letos jsem kvůli všemu, co se stalo, opustila naději na samé Vé. Musím doufat, že příští rok bude stejně klidný, jako prvák, a s pohodou a několika PVP bude mé třeťácké vysvědčení plné Véček.
K večeři jsme dostali darem od holek z Nebelvíru a Mrzimoru cirkusové představení, které dokázal ukončit pouze jeden jediný můž, za pomocí sličné asistentky. Tou dvojicí byl profesor Sawyer a Kate, naše Kate. Celou parádu jsem sledovala zpovzdálí za společnosti Mayi. Natalie snad jediná dokázala situaci natolik vy-eskalovat, že si jí poté volala kolejní. Takovou bžundu jsem dlouho nezažila. Po dlouhé době jsem měla možnost si s Mayou popovídat, mezi čtyřma očima. Všechno se tak rychle mění, nikdo nezůstal stejný.
Lehce před večerkou mne vytáhla do katakomb hradu. Chtěla mi ukázat novou tajnou chodbu, o které jsem samozřejmě neměla nejmenší zdání. Co čekám, když jsem v koleji, kde se všechno buď řeší u gaučů, nebo gramofonu, ze kterého vychází pouze silně depresivní písničky o životě. Dovedla mne k nádhernému výhledu z jedné z mnoha věží hradu. Uklidňující pocit z krásného pohledu na rozvrácené okolí hradu mne začal zžírat pocit neúspěchu a samoty. Maya je asi jedna ze tří lidí na této planetě, kterým bych se byla schopná vyzpovídat i o vraždě. Tátovi bych asi vraždu nepřiznala, by mi to určitě nevěřil...
Rychleji, než lusknutím prstu, se mne začala vyptávat, jestli jsem v pohodě. Nervózně jsem něco vyplivla, že poslední měsíce byly vysilující. Nepřiznala jsem svojí nejistotu z toho, zda-li vůbec do kouzelnického světa patřím. Připadám si jako bezruký a beznohý marťan, kterého omylem poslali na Zem.
Další momenty připomínaly muzikálový seriál, kde řešením všeho je zpěv. Maya mne chytla za ruce a s lehkým úšklebkem spustila tichý zpěv. Jako princeznu mne roztočila a po chvíli jsem se přidala.
Little darling, it's been a long cold lonely winter
Little darling, it feels like years since it's been here
Klidný tón a zástěra noci dokázala vytvořit dokonalý bordel v mé, již skoro vyprázdněné, hlavě. Jako kdyby mi srdce přišlo do stavu, jako když jsem poprvé šla na uvědomělé "rande" s Maxwellem. Naprosto jsem se odpojila od reality a šla s tokem proudu.
Jsem zamilovaná? Zase? Do Mayi?!
Ne, to nemůže být pravda, maximálně nějaké večerní poblouznění. Měla jsem přeci kluka, navíc to byl největší kakabus světa, ty ve filmech vždycky chtějí beznadějné ženské, které se nedokážou zamilovat do nikoho jiného, než chlapa.
Na druhou stranu si říkám, že se mi furt kluci líbí, jedna písnička mne úplně nepřeprogramovala, ne? A co by na to řekl táta? NIKOMU O TOM NESMÍM ŘÍCT!
N I K O M U ! ! !
Odjezd do Londýna proběhl rychle, s nikým jsem moc nemluvila. Veškeré moje mozkové buňky se topily v myšlenkách o posledním večeru.
Znovu sdílím v Kotli pokoj s Corn. Normálně nudný, skoro prázdný pokoj, dokáže kytkou a kočkou nádherně rozzářit. Letos jim v tom napomáhá plyšák jednorožce, kterého jsem od ní dostala na Vánoce.
Měly bych jet na pár dní za rodiči. Chybí mi dětský pokojík s výhledem do maličkých zahrádek okolních domků, světlý nábytek a hlavně stůl, za kterým jsem psala veškeré úkoly na základce. Musím se psychicky připravit na to, že mamka bude neustále mluvit o událostech posledních měsíců. Možná se schovám na pár hodin do tátovy pracovny, abych zjistila, jestli to, co jsem cítila k Maye, má nějaké hlubší opodstatnění, nebo jsem opravdu jen pomatená z toho všeho...
Laurie <3
Comments