Můžu si oficiálně odebrat ze jména přízvisko "poletucha" a hrdě ho předat mé spolubydlící Vianně. Káže vodu, sama pije víno. Vlastně si ani nepamatuju, proč mě tak nazvala. Na rozdíl od ní jsem "chodila" jen s Maxwellem, zatímco ona už vystřídala Maxwella, Stuarta a teď to vypadá, že doufá v rčení: "Do třetice všeho dobrého," a hledá si dalšího nápadníka. Její nouze o pozornost asi přerostla po MĚSÍCI natolik, že už hledá jinde. Sama jsem po rozchodu nic takového nepotřebovala, možná je to tím, že Maxwell mi až tak pozornosti nedával a tak jakási závislost na ní neexistovala.
Táta mi někdy mezi řečí u něho v pracovně řekl, že historie se často opakuje. Popisoval mi ji jako spirálu. Lidé se málokdy poučí, své chyby opakují. Nevím, jak snadno lze tuto myšlenku převést do menšího měřítka. Doteď ráda vzpomínám na to, jak jsem poprvé vstoupila na pódium a zpívala poprvé před “větším” publikem. Se Stuem, s tím klukem, ze kterého jsem nejdřív byla naprosto unešená, pak si to nějak rozmyslela, začala chodit s jeho nejlepším kamarádem, rozhádala se s jeho nejlepším kamarádem a momentálně mu dělám jakousi matku. S nikým jiným si nehty nelakuje a nemaluje linky, co vím. Ale je to dnem ode dne zvláštnější. Jsem za něj hrozně ráda, rozumí mi, řešíme témata, který určitě ani s June neřeší, ale cítím mezi námi pomyslnou skleněnou tabuli. Je matná, vidím přes ní základní Stuovy povahové rysy a pramálo informací, které se mi rozhodl svěřit. Ale hlubší detaily lze získat pouze jedině prolomením této tabule. Ale jak? Bude se historie opakovat?
Jsme domluveni, že spolu půjdeme na novoroční ples, když ani jeden z nás nemáme s kým jiným jít. Musela jsem provést základní šetření jeho šatníku. Nevěřila bych, že kluk, jehož matka je švadlena, má pouze jeden oblek! Nakonec jsem vymyslela, že ve společnosti předvedeme mojí představu toho, jak by vypadala svatba v černém. Vezmu si ty nádherné černé šaty s krajkovým závojem, co jsem si koupila o prázdninách. Nechci tím ani nikoho naštvat, ale je mi jasné, že někteří ( J U N E ) budou mít strašný problém s tím, že se Stuem takhle někam hned lezu. Doufám, že alespoň umí nějaké základní taneční kroky, Isaac z loňského halloweenského bálu nastavil laťku opravdu vysoko. Ale i kdyby neuměl, jsem si jistá, že mi bude skvělou společností.
"It's just that I fell in love with a war
Nobody told me it ended
And it left a pearl in my hand"
Poslední místo, kde se cítím jakž takž bezpečně, je zkušebna divadelního klubu. Ale i to už opadá, jelikož June s Maxem si nenechají své přiblbé štěbetání na koleji, ale musí s ním vyrukovat i mimo ní. Stuart mi byl jako správný kamarád oporou, podpořil mě. Nevím, jestli v June Maxwell buduje sebedůvěru v to, že umí zpívat alespoň z poloviny dobře jako většina divadla, ale budiž. Stále mám před sebou cíl se předvést profesůrkovi v tak skvělém světle, že mne uzná natolik dobrou, aby se za mne přimluvil a tím mi napomohl k první roli v reálném divadle.
Jinak se asi nic zásadního v mém životě neděje. Letos si po roční pauze zažiju Vánoce znovu na hradě. Mamka s taťkou budou určitě rádi, že budou mít o startost méně. Furt mi v hlavě pobíhají pomatené myšlenky na Stua. Můžu být zakoukaná do někoho, do kterého jsem byla zakoukaná už předtím, ale opadlo to? Na druhou stranu nevím, jak mě vůbec Stuart vnímá. Nejspíše ke mi musí ohromně důvěřovat a je rád, že ho nesoudím za to, že chce objevovat svět věcí, které společnost rázně označuje jako "holčičí". Achjo, proč nemáme na koleji někoho, kdo by byl natolik dospělý, aby mým problémům rozuměl?
Laurie <3
Comments