Deníčku, deníčku, deníčku… Jak dlouho jsem do tebe nevnesla žádný chaos, který málokdy měl hlavu a patu. Stalo se toho tolik a přitom mi připadá, že vůči loňsku mám naprostý klid.
Začnu Vánocemi, které jsem letos strávila na hradě. I když se mi stýskalo po domově, nějak jsem už smířená s tím, že rodiče budu vídat jen o prázdninách až do sedmáku. Dárky byly všechny naprosto skvělé a na některé ještě dlouho nezapomenu. Začínám mít pocit, že Isaac trpí nějakou egocentrickou poruchou. Dal mi na Vánoce pantofle, které měly místo bambulek jeho hlavu. Ne doslova jeho hlavu, byla nejspíše z vlny/bavlny, ale měla jsem z toho zvláštní pocit. Od Vianny jsem dostala řasokouli. Táta by mi řekl, že je to vlastně mech, který žije ve vodě a není nijak zajímavý. Prý to lidi mají jako mazlíčka, kterého nemusíš krmit a jen mu občas vyměníš vodu. Pro mne naprostý ideál. Pojmenovala jsem jí Regina, jinačí jméno mi k ní nešlo.
Vypadá naprosto gorg!
Na Nový Rok byl klasický připravený bál / večírek / ples (whatever), na kterém se ale letos soutěžilo v tanci. Z loňského Halloweenu jsem odcházela se zkušeností, že i když se Isaac jeví jako naprostý mimoň, tančit umí obstojně. K mému štěstí ale už měl partnerku a já plná nervů přemýšlela, koho přitáhnu na taneční parket a neurvu si pořádný kousek ostudy. Se Stuem jsme se domluvili, že na ten ples spolu půjdeme, což se splnilo tak na polovinu. Furt se kolem něj točila Ella, která ze mne nebyla očividně nadšená. Stu se nakonec nechal přemluvit a vyšli jsme na taneční parket. Byla jsem nervózní, nikdy jsme spolu předtím netancovali, musela jsem tedy věřit v instinkt a Stuovo umění improvizace. A vyplatilo se to! Ze začátku jsme oba trošku křečovitě snažili napodobit krok valčíku, pomalu jsme ale sbírali sebevědomí a u páté, poslední písničky nám už nic nebránilo dostat z nás to nejlepší. Měla jsem potom úplně rudé nohy, protože jehly nejsou to nejlepší na poskakování a vznášení se ve vzduchu? Dost možná, ale v ten moment mi to bylo úplně jedno. Se Stuem jsme si to užili a já si na moment připadala jako v pohádce. Trochu pochmurná pohádka, jelikož jsem byla celá v černém, ale to nic neměnilo na mém štěstí z toho všeho! Druhá Anastasie prostě.
Pár dnů po Silvestru jsme se dozvěděli výsledky. Skončili jsme třetí! Před námi byla jen Aurora s Maxwellem na druhém místě a celou soutěž vyhrála Corn s Isaacem. Cenou byl obrovský ledový pohár s jejich jmény, což jsem jim trošku záviděla. Nikdo mi to nikdy neřekl, ale na základce uklidňovaly učitelky kluky, když nevyhráli ve fotbalu, slovy: “Není hlavní vyhrát, ale zúčastnit se.” Nepomohlo to, furt dělali scény, ale do budoucnosti určitě skvělé rčení / myšlenka (?).
Čas utíkal (větší smysl mi dává tekl, ale whatever) jako voda a přišel Valentýn. Neměla jsem žádné plány, ani jsem nenapsala mojí každoroční zprávu profesůrkovi o tom, jak si s ním představuji budoucnost v malé chaloupce na předměstí s pár dětmi a dalmatinem. Výzdoba školy měla navodit pocit Japonska. Líbilo se mi to, i když jsem byla většinu času sama. Večírek, který byl skvělou tečkou za celým dnem, jsem protrsala s Viann a Stuem. Bylo fajn vidět, že jsou oba okay s tím, že se rozešli a netrápí je to. Furt jsem nijak nepřemýšlela nad tím, jestli mám v budoucnu zkusit navrhnout nějaké rande… SPÍŠ BYCH TO NAZVALA SCHŮZKOU / JEDNÁNÍM, KDE BYCHOM POSOUDILI NAŠE ŠANCE A SE VŠÍM RESPEKTEM SI ŘEKLI, JESTLI SPOLU VŮBEC MŮŽEME BÝTI(!!!).
Deníčku, nechci znovu spadnout do melancholické nálady, kdy na Stuarta budu nonstop myslet, jako když jsem byla hotová z Maxwella. Být teenagerkou snad není jen o tom, ne? Stua mám fakt ráda, dokonce jsem si vzpomněla na to, kdy má narozeniny a koupila dárek. Vybrala jsem mu krejčovskou pannu. Stu rád šije a dokonce od něj už mám sukni ze starého pláště! Líbila se mu a snad jí brzy začne používat. Viann se na to upřímně moc netvářila, ale jsme momentálně jenom kamarádi, nechápu co se jí nelíbilo.
Narozeniny jsem slavila bez větší pozornosti koleje, jako každý rok. Woohoo, je mi čtrnáct a jsem o rok blíž k dospělosti a dostudování. Stu si vzpomněl a koupil mi kytku. Jsem mimo a nervózní z toho, jak to mezi námi bude? Ano. Mám si o tom s kým popovídat? NE, Viann, Auroru a Cornelii by to za a) pohoršilo, za b) znechutilo, nebo za c) poslaly by mě zpět za June. Ani jedno z toho nechci, překvapivě. Barryho ani Maxwella by to nezajímalo a tak nám tu zbývá Kate. Určitě má svých problémů dost, letos je to její poslední rok na hradě a bude se mi po ní stýskat. Ale je už dospělá! Musí začít chodit do práce, vydělávat na živobytí a připravovat se na příchod dětí a svatbu. Doufám, že si na nás vzpomene a pozve nás alespoň na obřad. Myslím si, že jejich děti budou hezké. Ale až je budou mít, tak už třeba budu dospělá a někdy přiletaxuju na návštěvu. Je zvláštní, že se spíš těším na to, až si tohle všechno prožije Kate, než že to prožiju já? Kdo ví.
Nějak jsem přes celý rok zapomněla psát o celoroční soutěži, ve které se letos nedělíme na koleje, ale na týmy. Původně čtyřčlenný tým mne, Mayi, Gab a Kate byl sloučen s týmem June, Tierney, Amalie a Ember. Zpočátku to nevypadalo moc nadějně, ale postupem roku obě strany pochopili, že ta druhá není tak špatná a staly se z nás při nejmenším kamarádky. I June byla snesitelná, za což si zaslouží bezvýznamné plusko v mém neexistujícím sešítku hodnocení ostatních lidí. Posledním změřením sil byla adventura, která se odehrávala na opuštěném ostrově bůh ví kde u Anglie. Náš perfektně složený tým prošel jen jednou obměnou, Ember měla nějaký důvod, proč nemohla, a tak June domluvila se Stuem, že se k nám přidá.
P E R F E K T N Í
Byla jsem ráda, to ne že ne, ale June se k němu až přehnaně měla. Nehodlám přemýšlet nad tím, jestli jí furt vadí, že se s ním bavím, not my business. Většinu prvního dne jsem trávila s Kate, safe rozhodnutí, já vím. Po nasbírání všech potřebností a tanečního představení měsíčníka, který by nám klidně mohl dělat choreografa, jsme se utábořili nedaleko pyramidy, ve které se nejspíše skrývalo další dobrodrůžo. Uvelebila jsem se na kraji řady spacáků, skoro vedle improvizované kuchyňky, která se stala domovem pro Kate, alespoň na tuto noc. Spala jsem neklidně, uprostřed noci jsme slyšeli ránu, jako kdyby něco spadlo, a já celý večer přemýšlela nad tím, jestli to nebyl nějaký had, který spadl a zlomil se vejpůl. Chudáček. Dalšího dne jsme vyrazili do pyramidy a zde začalo doopravdické vzrůšo. Spletité chodby plné nástrah a nebezpečí nás zabavily až do večera. Všude byly různé hádanky a logické úlohy, za které jsme dostávaly kamínky potřebné k výhře. Celý tým díky bohu přežil a společně jsme se přes portál dostali zpět do Bradavic, kde jsme společně další hoďku umírali v týmové místnosti, než nás konečně mohli vyslat na koleje.
Zkouškové období letos uteklo fakt rychle. (Přirovnání s vodou a tím, jak TEČE vynechávám, protože to fakt nedává smysl) Věřím, že se do čtvrťáku dostanu! Jestli to bude s Véčky si už ale až tak jistá nejsem... Rodiče snad pochopili, že díky Bradavicím moje inteligence exponenciálně klesá, jelikož nemám za zády tátu, který pro mne vždycky měl něco k naučení nebo přečtení. Zvláštní ale bylo, že Parker mi v den, kdy jsem psala zkoušku z Numery, na obědě řekl, že zatím moje práce vypadá nadějně a třeba se mu mohla i líbit?! Sama sebe překvapuji, nejspíše umím počítat do sta, pamatuju si pár definic, které někdo napsal před bůh ví jakou dobou a dokázala jsem sjet všechny lidi na světě, kteří v numerologii věří, v jednom souvětí v testu. Musím se poklepat po rameni, tohle se fakt povedlo. Jinačí iconic momenty ze zkoušek asi nemám, na přeměnách jsem byla pomalu sama, jediná Natalie, kterou jsem neviděla od Valentýna, kdy se snažila po sté znovu sbalit Cornelii, se tam zjevila.
Završením roku byla hostina a vyhlášení výsledků. Byla jsem z toho na větvi, možná dokonce na té stejné, ze které spadl hadík a zlomil se vejpůl. Nikdo nevěděl do poslední vteřiny, jak jsme dopadli a jaký bude výsledný ranking. Adventuru jsme vyhrály, překvapivě. Cabaret, který jsme organizovaly, byl třetí. To mne trošku rozhodilo, ale whatever, šlo o celkový výsledek. Poslední byli Paviáni, čtvrtí Draci, Třetí bylo společenstvo a pak přišel plot twist celého školního roku. Finovy fazolky a Awesome Blossoms jsou obě první. Bylo to zvláštní zjištění, jelikož se o adventuře psalo jako o “rozhodující” soutěži, která může zvrátit průběh. Zvrátila ho? Nemyslím si. Kdyby ano, tak jsme na prvním místě samotné. Odnesla jsem si ale koště, které tedy vypadá, že bylo naposledy ve vzduchu, když se narodil profesor Leicester, ale třeba ho budu moct trošku vyšperkovat za pomoci profesůrka. A taky jsme dostali mikiny a společné fotky z Halloweena a Adventury! Ještě nevím, kam si je vystavím, ale určitě pro ně najdu místo.
Odjezd proběhl v klidu. Holky byly strašně smutné z toho, že Kate naposledy opouští hrad a nikdy se nám už nevrátí. Dělaly, jako kdyby jí neviděly celé prázdniny a nebudou ji moct psát dopisy. Většinu cesty jsem měla očka na Regině, jelikož to byla její první cesta vlakem. Zvládla to perfektně a v Kotli už má nádherné místečko pod oknem, aby na ní část dne svítilo trošku slunce a zbytek měla klídeček. Holkám se nějak podařilo vyprosit obrovský pokoj pro čtyři, takže se mi na prázdniny sestava spolubydlících nemění.
Přemýšlím deníčku, co budu celé prázdniny dělat. Nemám kluka, se kterým bych trávila volný čas, takže asi pojedu na nějakou dobu domů za rodiči. Stýská se mi po nich a určitě budou chtít vidět Reginu. Při psaní jsem si vzpomněla na Andrewa, kluk z Mrzimoru, kterého jsem dobrý rok neviděla. Byli jsme spolu ve skupině, když se hledaly pozůstatky lidí v Prasinkách. Co asi teď dělá...
Laurie <3
Comments