Je to tady... Moment, o které jsem byla schopná nanejvýš fantazírovat s Yvi, se stal realitou.
Rozchod s Maxwellem
Ten den asi nikdy nezapomenu. Už ráno se mi nedařilo, kdy jsem si ráno v objetí knih nabila čumák ve spolce, protože někdo měl potřebu cvičit podkopávačky u východu z koleje, uh.
Rozbila jsem se samozřejmě i při cestě nazpět, kdy jsem také měla ruce plné knih, den blbec. Jelikož to vypadalo, že ten den nebudu mít hodinu, rozhodla jsem se trošku protáhnout a rozezpívat se, jelikož jsem to celé prázdniny flákala. Nedařilo se mi. Se všemi těmi myšlenkami, jak jsem rozhašteřená s Maxwellem a June, mi prostě hlava nedovolila se dostat do takových výšek, jako loni, a obecně jsem si připadala při zpěvu nesvá.
Posmutnělá touto skutečností jsem to radši vzdala a šla se podívat do spolky. Vždycky tam někdo posedává, a dnes tomu nebylo jinak. Den plynul a lidé se u krbu různě střídali. Večer, kdy už ani oheň v krbu nestačil na osvětlení místnosti, jsme zůstali na gaučích jen já, Viann, Ryan, Maxwell, June a Stu.
Ryan nadhodil téma našeho budoucího povolání, nebo jaké bychom alespoň chtěli dělat. Strnula jsem a mlčky sledovala ostatní, doufajíc, že na mne zapomenou a nijak to nebudu muset pitvat po tom, co mi Maxwell krásně nalinkoval budoucnost, kde určitě lékouzelnicí nebudu.
Moc jsem ostatní nevnímala, z první hodiny dějin jsem furt nemohla přijít na to, jak by se jednoduše dalo přemisťovat časem, aby se daly jednoduše vypátrat historické fakty, které nám jsou neznámé.
Ryan se zničehonic rozhodl, že půjde na pokoj, čímž se pozornost na něj v malém množství přenesla na mne. Jako kdyby June neměla dost svých starostí a musela se mne teda zeptat, co chci dělat za práci v budoucnu. Určitě věděla o tom, jak strašně jsem se s Maxwellem kvůli tomu pohádali.
Sebrala jsem veškerou svoji hrdost a s milým úsměvem jí odpověděla:
"Víš, že ani nevím. Chtěla jsem být lékouzelnicí, ale někdo mi to rozmluvil."
Samozřejmě jsem při odpovědi držela stále velice milý úsměv a civěla přitom na Maxwella, kdy to muselo dojít i úplnému blbci, že ten někdo byl on. Neodpustil si poznámku, že jsem určitě jen "chtěla" být lékouzelnicí.
V ten moment mi v hlavě přeplo, pomyslný pohár, ve kterém se hromadilo moje naštvání vůči němu, přetekl. Nemohla jsem dál mlčet a jen se blbě zasmát, jako by se nic nedělo. S hlubokým nádechem jsem mu začala vyčítat, jak se ke mne chová, že absolutně nevím, co na něm vidím. Strhla se z toho hádka, kterou museli všichni ostatní poslouchat. Každý jsme řekli své. Já, že nechci být se zakomplexovaným blbečkem, a on, že nechce být s holkou, která se furt musí přetvařovat, jako by se nic nedělo.
Naštvaně odešel a June za ním po chvíli letěla, samozřejmě. Naprosto se zbořil maličký svět, který jsme spolu vybudovali, i když jsem věděla, že to tak dříve, nebo později dopadne. Neudržela jsem se od slz a po chvíli jsem cítila objetí Viann a přítomnost Stua vedle mne. Oba se mne snažili utišit, ale mne zžíral pocit viny za to, že tohle celé museli vidět. Snažili se usmívat, ale bylo víc jak jasné, že tahle situace ani jednomu nebyla příjemná. Chvilku jsme tam jen tak seděli a jelikož jsem je už nechtěla dál obtěžovat, šla jsem se vysprchovat a uložit do postele. Ve vaně jsem civěla z malého okénka ven, kde byla naprostá tma, jen občasně zazářila nějaká ta hvězda. Možná tam mohla být nějaká z hvězd, kterou jsme o prázdninách s Maxwellem pozorovali...
Achjo deníčku, co jsem komu udělala. Dalšího dne jsem všechno řekla před obědem Yvi v takové zvláštní místnosti v prvním patře. Nevím, co bych bez ní dělala. Jako jediná z mála se opravdu zajímá o to, co se v mém životě děje a je schopná se mnou mluvit dlouhé hodiny. Je mi strašnou emoční a psychickou podporou.
Jediné, na co teď dokáži myslet je učení. Při tom se naprosto odpojím od reality a pohybuji se v galaxii myšlenek a informací. Ani nemám pomyšlení na to zatím odepisovat Nicolasovi, i když jsem mu říkala, že dost možná nebudu mít jednoduše čas na to rychle odepisovat, tak snad si na to vzpomene a neurazí se.
Laurie <3
Comments