Je sobota ráno a čekáme na letadlo. Dumám tiše nad tím, jak bych tento výlet, nebo dovolenou, říkejme tomu jakkoliv, zhodnotila. Nejdřív ale krátce popíši, jak probíhaly dny před máminým posledním vystoupením, a ono samotné vystoupení.
Úterý, poslední den strávený částečně v Silver Creek, jsem si většinu doby povídala s Nicolasem, zase. Když nad ním hlouběji přemýšlím, tak mi některými rysy připomíná Auroru. Je furt veselý, připadá mi naivní a všechno strašně prožívá, co se emocí týče. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat s našimi dopisy.
Do New Yorku jsme přijeli pozdě večer, táta nám zařídil pokoj v jednom z hotelů sítě Holiday Inn, takže jsem si hověla v luxusu.
Středa a čtvrtek byly opravdovou dovolenou. Chodili jsme po městě a poznávali ho. Jediné, co na mne působilo smutně, byl fakt, že po čtvrté hodině mamka musela letět do divadla a já zůstala jen s tátou, který se marně snažil navigovat za pomoci jeho chytrého telefonu. Netvrdím, že jsme do hotelu nedošli, ale prošli jsme snad každý kousíček Manhattanu. Možná to dělal naschvál, abych viděla co nejvíc města, kdo ví. Jedinou hmotnou vzpomínkou z těchto dnů je jen tato fotka mé maličkosti, když zrovna pršelo:
No, ale moje momentální já, ani to budoucí, nezajímá, jak jsem vypadala, ale jaké bylo divadlo, hlavně jaká byla mamka.
Samozřejmě, že jsem byla lehce nervózní i za mamku, poslední představení není sranda a co jsem slyšela od Nicolase, tak se to prý strašně prožívá, dává se květina a podobně. Táta mi ve čtvrtek večer oznámil, že pro mamku má kytku taky objednanou, i když jsem v tom nějak postrádala logiku. Přeci jen, dalšího dne letíme domů a pochybuji, že mamka s sebou kytku potáhne, ale budiž.
Ten den jsme nechali mamku samotnou, určitě by nepotřebovala další stresaře. Představení mělo začít okolo šesté, takže jsme začali přípravy ve tři, aby se všechno stihlo, teda abych hlavně já stíhala, linky jsou furt zlo. Táta moc na moje výstřelky módy, jak je on sám nazývá, nebyl dvakrát zvědavý. Musela jsem se obhajovat, že pokud mu vadí, že si na obličej patlám barvy, které jsou společností přijímány, pak nechápu, jak to, že on furt chodí v oblečení a radši neleze v džungli po stromech. Nebyl to nejlepší argument, ale umlčelo ho to a já mohla pokračovat v mistrovské práci.
Cesta do divadla nám trvala metrem asi půl hodiny, což bylo přijatelnější, než hodina a půl pěšky. Z dáli jsem viděla, jak je před divadlem větší dav lidí, který se členil na menší skupinky. Jenom jeden odpadlík byl na kraji chodníku a koukal nepřítomně kolem. Byl oděn v bílé košili, černém saku a stejnobarevných kalhotách. Blížící se divadlu jsem odhadla, že to bude profesůrek. Byla jsem furt lehce rozhozená tím, že mi ani na jeden z dopisů nedopověděl, ale nechtěla jsem dělat scény kvůli dopisům, hlavně ne před mudly. Radostně jsem k němu docupitala a pozdravila ho. Připadalo mi, že se mne lekl, protože lehce nadskočil, ale snažil se překvapení zamaskovat smíchem. Úsměv z tváře mu spadl hned po tom, co viděl mého otce. Nevím, ale odhaduji to na to, že táta obecně se moc neusmívá, hlavně když musí poznávat nové lidi. Samozřejmě, že si podali ruce a představili se. Jak znám tátu, tak by se hned začal vyptávat, jak se mi daří ve škole, kolik průšvihů mám. (Furt neví o tom, jak nám sebrali body a musela jsem na trest, hehe) Jelikož ani jednomu nebylo moc do řeči, začala jsem básnit o tom, jak se těším na představení. V myšlenkách jsem doufala, že třeba Taylora trošku nakloním k tomu, abychom hráli v klubu muzikál. Po minutách mého monologu nás konečně pustili dovnitř, kde jsem odhodila sáčko a vyrazila na naše místa. Vymyslela jsem to chytře, tátu posadila vedle mé pravice a Taylora na druhou stranu. Spokojená jsem jen mlčky čekala na začátek, zatímco ti dva se zničehonic začala přes mojí hlavu bavit o tom, jak těžké je vyučovat děti. Táta poté nadhodil téma, jak se oba dostali k učení, což mne absolutně nezajímalo, takže jsem jejich řeči vytěsnila a koukala po lidech okolo.
Nebudu dlouze rozepisovat, jaký je děj muzikálu, to bych si za 1. vypsala ruku a za 2. nemám tolik času. Hra má jednoduchý vzor, kdy na začátku jsou postavy pozitivní, ve většině, a postupně příběh začíná být temnější a temnější. Místy jsem některým věcem nerozuměla a při konci písničky Dead Girl Walking mi táta z nějakého důvodu zakryl oči. Oponovat mu nemělo smysl, v tomhle je rázný a nemám takovou sílu. V hlavě mi utkvěla jedna písnička a nedokážu přemýšlet nad jednou pasáží:
„And could you fight for me?
And hey, could you face the crowd?
Could you be seen with me and still act proud?"
Nevím proč, ale podobné otázky si kladu, když přemýšlím o Maxwellovi...
Celkově se mi muzikál ale líbil, i když byl místy možná až trošku surový. Mamka mne překvapila, protože nehrála pouze paní učitelku Fleming, ale také matku Veroniky, hlavní postavy. Byla skvělá, neměla teda žádné sólo, ale každá role je přeci důležitá, i ta vedlejší. Repríza písničky Seventeen končila a na pódiu se seřadili všichni herci. Po obrovském potlesku, při kterém si většina obecenstva stoupla, vyšoupli kolegové mamku do popředí a z opony vyšel postarší pán, nejspíše režisér, držíc obrovský pugét květin. Bylo to dojemné a jak to píšu, připadám si hrozně trapně, když nedokáži veškeré pocity popsat. Divadlo se začalo po dojemném projevu pana režiséra, některých herců a mamky samotné, vylidňovat. Rozeběhla jsem se k podiu, na které mne táta vysadil a já mohla také pogratulovat, jako správná dcera. Ostatním hercům to přišlo úsměvné a civěli na mne, zatímco o mne mamka vyprávěla. Mlčky jsem se otočila na profesora Taylora a naznačila, aby se k nám přidal, přeci jen, na rozdíl od táty bude vědět, o čem se baví. Nadšeně vyskočil na pódium a hned si to štrádoval ke zbytku osazenstva. Pustila jsem mamku za ruku a nadšeně si stoupla vedla profesůrka a přestavila ho. Neopomenula jsem fakt, že hraje sám v divadle v Londýně a jak skvělým učitelem mi v herectví je. Spokojeně pokyvoval a děkovně mne poklepal po ramenu. Mamka se hned začala vyptávat, jestli to ve škole neflákám, ale otázky šikovně formulovala, jako kdybych chodila na mudlovskou školu. Kouzelníci buď umí číst myšlenky, nebo je to tak nějak nastavené v mysli každého z nás, ale profesůrek hned začal vyprávět o tom, jak skvělá žačka jsem, nejspíše mne nechtěl potopit, hihi.
Okolo desáté jsme se s mamkou loučili a všichni tři jsme vyrazili z divadla. Poprosila jsem tátu, aby šel napřed, že si musím ještě o něčem s profesůrkem promluvit. Samozřejmě, že jsem chtěla řešit divadlo, co jiného? Maxwella? Těžko! Zeptala jsem se ho, jestli mu vůbec došli moje dopisy, na což mi omluvně odpověděl, že došly, ale neměl čas na ně odpovědět, protože furt hraje. Pochopitelné, víc jsem se v tom nenimrala, přeci jen, nelhal by mi... Snad... Tak deníčku, tak asi proběhly moje poslední dny v USA. Asi mi bude chybět ten klid, který nabízel "venskovský" život v Silver Creek. Furt nevím, jestli mi bude schopen Nicolas poslat dopis a jestli o něm vůbec někomu řeknu... Už otevírají gate, musím letět. Dohodla jsem se s rodiči, že můžu zůstat na víkend a pracovní dny dalšího týdne v Londýně, abych mohla na brigádu. Mám holkám o čem vyprávět a hlavně musím vidět Maxwella. Nemůžu čekat celé prázdniny a pak doufat, že třeba ve škole řekne ano a budeme spolu chodit. Musím se mu přiznat, i kdyby necítil to stejné.
Laurie <3