Jedu prvním ranním vlakem do Oxfordu a přemýšlím deníčku, jak ti vysvětlit moje "poslední dny" v Londýně. Stalo se toho celkem dost.
Nevím, jestli jsem to zmiňovala již posledně, ale pro mojí jistotu to radši zopakuji, než abych to zapomněla. Maxwellovi jsem k narozeninám koupila košili. Bílou, jednoduchou, na každodenní nošení, a k tomu jsem poslala velmi laskavé přání, ve které jsem mu popřála a pozvala ho na zmrzlinu.
Několik dní jsem bez odpovědi čekala a žila hlavně farmou. Je až k neuvěření, kolik jsou ovce schopné vyprodukovat výkalů za večer, kdy je necháš v chlívě. Mimo tento fakt je ale práce skvělá a nemohu si stěžovat. Ve vedlejším chlívě, u krav, měla službu Tierney, se kterou jsem z nenadání přes plot začala řešit kluky.
Má chudák sama trable s Nathanem a upřímně jí lituji. Když spojím moje a její vyprávění, začínám nabírat pocitu, že kluci jsou ve výsledku složitější, než holky, i když oni samotní tvrdí opak.
Jakéhosi poděkování za dárek jsem se dočkala na začátku týdne, kdy velice stroze poděkoval a nabídl, že v tomto týdnu bychom se sejít zajisté mohli. Tím dnem byl včerejšek (29.7.2014).
Musela jsem se připravit. Poslední "schůzka" před odjezdem, to přeci nemůžu pokazit! Omluvný dopis bych už nestihla poslat z Londýna, doma sovu nemáme a adresu jeho domu neznám. Vzpomněla jsem si na jeho dotěrnou poznámkou mířenou na moje sako, které jsem měla na nějaké schůzce. Takže jsem se rozhodla, že když se mu nelíbí saka, tak třeba obyčejná blůza a sukně zaujmou víc. Strávila jsem pomalu půl hodinu v K&F, než jsem vybrala nějakou pěknou, která ale nebyla moc extravagantní, aby se Maxwellovi líbila.
Až teď si uvědomuji, že všem okolo tvrdím, jak bychom se měli oblékat tak, abychom se sami sobě líbili a pak vyvádím takové scény kvůli klukovi, který dost možná k mojí maličkosti nic necítí, a jen nechytá moje velice slabé signály.
Krátce po obědě jsme se sešli u baru v Kotli a vyrazili na slibovanou zmrzlinu. Samozřejmě, že jsem ho pozvala, nejsem přeci nelida, když jsem mu to slíbila v přání. Domnívala jsem se, že se víc rozšoupne, ale poprosil si jen o pistáciovou zmrzlinu. Bylo mi trošku blbé, že si neřekl ani o pohár, nebo něco, ale je to jeho rozhodnutí, třeba je tak dobrosrdečný a nechtěl, abych si utrácela za jeho maličkost peníze. Sedli jsme si na terasu, která se nachází v patře zmrzlinárny. Povídali jsme si tak různě o všem, ani jsem ho nemusela "nutit" se vyjadřovat a dokonce občas sám nadhodil téma. Musela jsem svoje překvapení zamaskovat, a tak jsem se místy možná až nepřirozeně culila.
Jak tak plynul čas, dostali jsme se k tématu June x Taylor. Maxwell začal povídat o tom, jak radí June, aby si nedělala moc velké naděje. S troškou asertivity jsem mu oponovala, že nejsem natvrdlá jak Viann s Aurorou, že jsem jí sama tvrdila, že Taylor je pro ní moc starý a bla bla bla. Sám se asi zamotal do vlastních slov, jelikož tvrdil, že to není TEN problém, ale když jsem chtěla vědět co TEN problém je, začal couvat, že ne, že opravdu věk je tak brzda, které by směla June držet. Zvláštní, jako by něco o Taylorovi věděl, co zbytek neví. Třeba má dítě, nebo něco...
Nechala jsem to radši plavat a June s tím ani nebudu obtěžovat, ještě by proběhla hádka, nebo nějaké šetření, a to je poslední věc, kterou si přeji.
Přešli jsme volně k muzikálům, a jak to bude příští rok v divadelním klubu, jelikož nabírám víc a víc podpory mezi spolužáky, aby se hrál muzikál, i když mi připadá, že často se setkávám s názory, že dotyčná osoba chce spíš dělat něco mimo jeviště, než aby hrála. Mrzí mne to, nejsme na Broadwayi, nebo West Endu, abychom měli dokonalé hry, ne? Sama si to chci hlavně užít a třeba se něčemu novému přiučit.
Schůzku jsme ukončili lehce před osmou hodinou večerní, kdy jsem usoudila, že je na čase ulehnout, abych dalšího dne stihla vlak. (Jak vidíš, tak jsem udělala dobře!) Popřál mi hodně štěstí a ať si to užiji, což bylo přinejmenším milé. Po dlouhé době odcházím do pokoje s pocitem, že jsem nic nepokazila.
Dalšího dne jsem se probudila už v šest. Ani ne za deset minut jsem byla připravená na odjezd a dala sbohem Kotli. Chtěla jsem si na cestu koupit pomerančový džus, takže jsem, ještě bez kufru, seběhla dolů. Pán prodavač tam již byl, což bylo zvláštní. Při zpáteční cestě jsem si u jednoho ze stolů ale všimla podivného sešitu. Ležel tam tak osamoceně a nedalo mi to, musela jsem ho pročíst, když široko daleko nikdo nebyl. Už jen to písmo, kterým bylo nadepsáno na obálce sešitu "Inzerát na vztah" mi přišlo povědomé. Pohledem jsem přejela popsané stránky a nestačila jsem se divit. TO BYL INZERÁT PRO KATE! Na poslední stránce ale nebyla uvedená jako kontaktní osoba, ale místo ní tam byla Viann a Aurora. Všechno mi bylo hned jasné. Nelíbí se jim, že má Kate s Alem krušné chvíle a tak do toho znovu strkají frňáky. Kdyby něco takového provedly mne, tak bych je alespoň uškrtila. Sebrala jsem sešit a džus, vyskákala schody až do pokoje a ještě narychlo hledala nějaký kus papíru a propisku.
Nemotorně jsem na papír naškrábala, že se mi tohle jejich chování přestává líbit a měly by se zamyslet nad tím, jak reprezentují Kate na veřejnosti. Nedej bože, aby na to narazil Al a pohroma by byla na světě. Sešit se vzkazem, podepsaný "Rozumnou spolužačkou," jsem jim nechala před dveřmi a vyrazila s Kotle na King's Cross, ze kterého mi měl jet za 15 minut vlak.
Vypsala jsem se do tebe celkem rychle, čemuž se sama divím. Ani ne za 5 minut jsme prý v Oxfordu, balím tě do kufru a nejspíše ti ještě popíšu dnešek, až na to večer budu mít čas. Zatím!
Tak, lehla jsem si do postele a konečně na tebe zase mám čas. Příjezd byl klidný, na nástupišti pomalu nikdo nebyl a ani moc lidí nevystupovalo, jen pár studentů, asi. Tátu jsem poznala na první dobrou. Stál uprostřed skoro prázdného nástupiště s lehce nazlobeným výrazem a furt se pohledem ošíval okolo. Když si mne všiml, rozzářil se mu obličej úsměvem. Vyběhla jsem k němu a upadla do jeho náruče. Dobrou minutu jsme tak zůstali a pak mne konečně pustil. Vypadal v obličeji naprosto stejně, jako před týdny, kdy jsem přijela na návštěvu. Až kdy mne pustil jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Nikdy jsem ho předtím neviděla v takhle "uvolněném" (?) oblečení. Džíny měl naposledy před tím, než jsem se narodila a tričko s potiskem kapely? Zvláštní.
Čapnul můj kufr a vyrazili jsme k autu, kterým jsme ani ne za patnáct minut dostali domů. Vyprávěl mi cestou o tom, jak musel ještě chodit do práce, uklízet jeho třídu a hlavně předat Arnolda (gekončík, kterého schraňuje v terárku u něj ve třídě) jednomu z žáků, aby se o něj staral, když bude pryč. Ani si nepamatuji, jestli jsem tu potvoru někdy viděla, do učebny biologie jsem málokdy zavítala.
Domov vypadal furt stejně, cihlový baráček, co víc o něm napsat. Vystoupala jsem schody a na chvilku se schovala do pokoje. Učebnice a veškerou korespondenci s Maxwellem jsem schovala do šuplíku v psacím stole, a oblečení jsem vyskládala podle barev, aby se stihlo vyprat před odjezdem. Mamka si očividně dala práci s tím, tátovi co nejvíce usnadnit práci a u pračky mu nechala stručný popis toho, jak pračka funguje, co který knoflík dělá a kolik pracího prášku má dávat. Naházela jsem do pračky první várku a pokračovala podle instrukcí. Táta mne mlčky sledoval a jen pobaveně pronesl: "Nečekal jsem, že tě blbé Bradavice takhle vycepují." Jenom jsem se tiše uchechtla a prohrábla si vlasy. "Mimo to," pronesl již klidnějším hlasem, "teď půjdu na nákup. Večer dávají v televizi Mamma Miu, tak mám koupit třeba popcorn, nebo něco?" Mlčky jsem je přikývla s úsměvem, což mu stačilo jako potvrzení a za minutu jsem jen slyšela, jak se otevírají přední dveře.
Za ten rok, co jsem byla mimo domov, jsem zapomněla, jak rád můj otec mlátí dveřmi, když odněkud odchází.
Do večera jsem nedělala nic zásadního. Prala a věšela jsem prádlo. Jen jsem se zastavila při obědě, to táta uklohnil jakési rizoto. Nebylo to špatné, jen rýži decentně převařil. Až v sedm jsem se konečně zastavila a mohla si jít umýt hlavu a vysprchovat se. Jen tak tak jsem to stihla dolů, kde už seděl připravený táta s obrovskou mísou popcornu a zapnutou televizí.
Neměla jsem moc představu o tom, o čem ten film je, jen že to je původně muzikál, který měla mamka za mlada opravdu ráda.
Začátek byl poněkud zmatený a až po dvaceti minutách jsem začala chápat, jakým směrem bude příběh mířit, ale nedovolovala jsem si tipnout, jak to skončí.
Absolutně jsem se zamilovala do hlasu Meryl Streep. Na to, že vypadala jako starší paní, která je ale velice vitální, se svým hlasem dokáže zajistit husinu většině diváků. Ani se mi nechtělo věřit, že je to z roku 2008.
Pár minut po desáté film skončil a táta mne vyhnal do pokoje. Fakt, že teď chci vidět muzikálovou verzi, jsem si uvědomila hned, co jsem zavřela dveře. Furt mi hlavou hrají všemožné písničky z toho filmu. Ahhh!
Radši letím spát, zítra mne čeká další oblečení a praní, a v pondělí už odlétáme do New Yorku! Trošku se bojím, jelikož jsem před tím nikdy neletěla, ale táta tvrdí, že je to prý v pohodě, jen jsou občas turbulence, což mi stále nevysvětlit.
Laurie <3
Comentarios