Deníčku, přestává mne napadat, jak originálně zapisovat mé pocity. Poslední dny, jako pomalu celé prázdniny, přinesly spoustu zvratů, které málokdy byly k mému dobru. I když jsem obklopena hromadou lidí ze školy, kteří se mé dny snaží dělat veselejší, připadám si osamělá, bez jakéhokoliv pochopení. Marně vzpomínám na základku, kde byl každý den osamělý, ale ne zas tak depresivním kontextem a samota mi nevadila.
Hlavním důvodem mého osamění je nepochybně dvojice June a Maxwell. June mi den ode dne ukradenější, její hloupost a tvrdohlavost mne jen utvrdila v tom, že byl osud, když jsme se my dvě rozhádaly, i když za to vlastně ani jedna nemohla. Snaží se sama sobě nalhávat, jak je inteligentní, když čte mudlovskou literaturu, až je mi z ní smutno. Nemyslí vůbec dopředu, všechno se prostě nějak zvládne...
Maxwell mi nadruhou stranu poslední dobou přivádí víc důvodů být nejistá v tom, kdo vůbec jsem a čeho chci v životě dosáhnout. Naposledy jsme se pohádali kvůli tomu, že táta ze mne chce jednou lékouzelnici. Viděl v tom obrovský problém, že jsem hloupá, když se nechám takhle vmanipulovat do povolání, které mne ani nebaví. Automaticky si myslel, že s tím mám problém, jako kdyby vyhledával v mé rodině nějakou chybu, nesrovnalost, na kterou by mohl poukázat. Bylo mi ho líto… Vlastně nebylo, zachoval se hnusně, stejně jako u June. Musel do mne furt rýt, že to je blbost, že rodiče pro mne neudělali vůbec nic. Jako kdyby věděl, jak to doma mám, že mamka s tátou jsou vlastně moji nejlepší kamarádi… V ten moment jsem se nezmohla na nic lepšího, než brek. Chtělo se mi brečet, řvát, nevěděla jsem, co se mi to děje v hlavě, chaos. On mne jen sledoval a klidně bych si tipla, že si to užíval. Snažil se mne potom slovy, že určitě jsem dobrá na divadlo uchlácholit, kdy se zase mýlil. Žije nejspíše v nějaké vlastní bublině, ale divadlo nemůže dělat kdekdo. Určitě ne holka z univerzitního města, která před Bradavicemi neměla pomalu žádný hlubší vztah k zpěvu, který brala jako součást jejího klidného života. Maxwell nemá absolutní pochopení pro to, že jednoduše mám již v takhle nízkém věku nastavený cíl v životě a normální, milující rodinu. Možná mu vadilo, že chci pomáhat lidem, které on sám nemá rád, Tedy, určitě teď má hrozně rád June, když ze mne před ní musí dělat úplnou slepici, blbec.
Jediná rozumná osoba v mém okolí je momentálně Yvi. Nazvala bych jí takovou náhradní matkou všech mladších studentek. Vždycky chce pomoci, je prostě skvělá. Měla pravdu v tom, že si o tom musím s Maxwellem promluvit, ať už to skončí jakkoli. V momentální situaci jsem zrušila předem naplánovaný oběd s rodiči, jelikož v mém psychickém rozpoložení by to určitě nedopadlo dobře, to vím jistě.
Sic jsem smutná, alespoň trochu světla se mi do života dostalo těsně před půlnocí, přišel dopis. Byla na něm nakreslena malá rybička a adresa mého bydliště. Ani jsem nemrkla, a bylo mi jasné, že to musel být dopis od Nicolase. Rodiče by nic na obálku nečmárali, a od nikoho jiného poštu ani nečekám.
Hltala jsem každé slovo, chtěla jsem alespoň na pár chvil vypadnout z mé podivné reality. Obdivovala jsem Nicolasovo zapálení do psaní, dokázal zaplnit celou A4, což jsem nečekala. Jeho slova zní tak opravdově, že si připadám, jako by seděl vedle mne a vyprávěl mi o tom, jak jeho sestry řeší Halloween. Achjo, co by dala za to řešit takové prkotiny…
(Odkaz na dopis: https://dixonka.wixsite.com/dopisy/20-8-2014-nicolas )
Deníčku, škola je za dveřmi a já mohu jen tiše doufat, že se situace trochu uklidní. Budu ležet v knihách, učit se kouzla a navštěvovat v divadlo, stejně jako v klidném, míruplném prváku...
Laurie <3
„Love is something I don't even know. Straight hair, straight A's, straight forward, straight girl. Little miss perfect, that's me."
Comments