Nebudu lhát, když řeknu, že můj "vztah" s Maxwellem se posouvá rychlostí, o které by si mohla Kate nechat jen zdát. Ani nevím, jestli je vůbec přípustné to nazývat "vztahem," i když je to v uvozovkách. Dokážu si živě představit, že kdybych takhle o nás mluvila před Maxwellem, tak bude mít osypky.
Připadala jsem si jako šílená, když jsem mu poslala za dva dny dva dopisy. V jednom jsem se mu omlouvala, jak jsem všechno strašně pokazila, mezi prvním a druhým dopisem jsme se potkali, urovnali většinu neshod a dalšího dne už jsem mu psala, že jsem se byla podívat na pláži, kde bychom mohli pozorovat hvězdy. Dával si na čas, než mi odepsal, z čehož jsem byla na větvi, i když se mne snažila June chlácholit tím, že má určitě hrozně moc práce a dřív nebo později určitě odepíše. A doopravdy odepsal, asi po třech dnech.
Byla jsem štěstím bez sebe a hned jsem začala lítat po pokoji kvůli tomu, že jsem nevěděla, co si vezmu na sebe. June mne jen nevěřícně sledovala a uklidnila mne, že určitě něco najdeme, a kdyby náhodou, tak mi půjčí její letní šaty. Po patnácti minutách hrabání se v kufru jsem vytáhla růžové šaty, které jsem naposledy měla asi tak před dvěma týdny. Bylo to asi to nejlepší, v čem jsem mohla jít, protože další kratší šaty jsem měla buď s dlouhými rukávy, nebo byly moc formální na sledování hvězd na pláži.
Jako krásná růže jsem tedy sešla schody Kotle a všimla jsem si, že tam byla Kate s tím jejím amantem, Alastairem. Osobně mu vykám, protože se bojím, abych jí neudělala ostudu. Tajně jsem je sledovala, dokud jsem se nestřetla s Maxwellem, který se ještě najedl, a poté jsme vyrazili do Portsmucku.
Prý už tam párkrát byl, ale jen u mola. Pomalým krokem jsme tedy vyšli z města na polní cestu, která vedla do odlehlého náměstíčka, kde bylo jen pár chat. Na chvilku jsme se tam zastavili a já jen prohodila, že by bylo fajn tady bydlet, když tu pomalu nikdo není. Mlčky jen pokýval hlavou a pokračovali jsme v cestě k pláži, která nebyla dál než 500 m.
Při příchodu velice suše konstatoval, že pláž je opravdu malá, což jsem mu okomentovala, že hlavní výhodou je, že o ní moc lidí neví. Sedli jsme si pár metrů od vody a koukali do moře. Nejdřív jsem mluvila o tom, jak je podmořský život úžasný, jak o něm málo víme, abych trošku zazářila po tom, co jsem trošku šprtala tátovu knihu o zvířectvu všech vod tohoto světa. To jen mlčky přikyvoval, nejspíše ho moje znalosti v této oblasti tak nezaujaly.
Volně jsem tedy přešla k tomu, že se nejspíše bude na kolej kupovat gramofon, jelikož June objevila obchod s deskami. Já to osobně podporuji, sama jsem vymyslela, že by mohly být karaoke večery, když máme na koleji tolik talentů a mohla by to být i sranda. Po mém přednesu Maxwell jen uznale pokýval, že se mu ten nápad líbí.
Málem jsem všechno zase pokazila tím, že jsem se ho zeptala, jestli se něčeho v životě bojí. Myslela jsem si, jak řekne, že se třeba bojí pavouků, jako já, nebo třeba psů. Zamrkal na mne se svým klasickým výrazem "cos to právě řekla?" a já pochopila, že se radši posuneme dál. Připadá mi, že si už pomalu na moje blbé otázky zvyká, což je úspěch, kterým se ráda pochlubím.
Chvíli jsme jen tak mlčeli a koukali na oblohu, stále čekajíc na večer. Chtěla jsem ho nějak zaujmout, aby nebylo takové ticho, a tak jsem se zadívala na mraky, jestli náhodou nějaký nepřipomíná něco vtipného, aby se konečně zasmál, nebo alespoň trošku pousmál. Jeden z mraků připomínal takového toho malého dráčka z Mulan, který kolem ní furt létal. Hned jsem na to poukázala svým prstíkem a pobaveně mu začala popisovat, jak jsou mudlovské pohádky v televizi infantilní. Nejdřív to asi nebyl schopen na obloze najít, proto se ke mne trošku víc přitáhl a hned to viděl. Nebudu lhát, uvnitř jsem řvala nadšením z toho, že je se mnou tak v pohodě, že si mne připustí až tak k tělu! Zasmál se nad tím a já byla ujištěna, že tímto je tato schůzka přinejmenším úspěšná.
Po ukázání mého skvělého smyslu pro humor jsme jen tak mlčeli a koukali na oblohu. Bylo to uklidňující, ležet vedle někoho, jako je on. Hlavou mi plula miliarda různých melodií a já se na nic nesoustředila. Zničehonic ale Maxwell položil vlastně celkem jednoduchou otázku; "Proč si vlastně Viann a Aurora myslí, že spolu chodíme?"
Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct a snažila se to uhrát. Kecala jsem, že nevím, asi že jak jsou holky jen naštvané, nebo jak to vidí u Kate, tak si myslí, že to tak musí mít každý. Rudá jsem mu to nějak vykuňkala a on jen pohotově řekl "Neznělo to, že bys nevěděla, ale fajn." Vzdychla jsem si a nejspíše vzdala předstírání, jak se nic neděje, a začala mu vyprávět o tom, co se stalo jeden večer na farmě, když proběhl můj střet s nimi, jak mne Yvi ochránila a teď nevím, jestli se s nimi kamarádím. Odmlčela jsem se a zamyšleně pronesla:
„Takže vlastně přemýšlím, co všechno riskuji, když s tebou chodím ven…“ „Stojí ti to za to?“ „Seš fajn, takže vlastně jo.“
Já se mu fakt přiznala, že s ním jsem až tak ráda venku. Podala jsem mu podobnou otázku, jestli se mnou vůbec rád ven chodí. (Původně jsem chtěla přidat, jestli to není jenom z lítosti, ale to jsem si nakonec rozmyslela.) Naprosto klidně mi řekl, že kdyby se mnou ven rád nechodil, tak tady není. To mne donutilo přemýšlet, jestli oba myslíme stejně, nebo v tom vidíme každý něco jiného. Začalo se stmívat a my mohli začít pozorovat hvězdy. Začal u Velkého a Malého vozu, které jsem dejme tomu rozpoznala, ale když pokračoval na další souhvězdí a začala jsem tápat. Najednou se v něm asi probudila nějaká víc lidská, přátelská duše. Nahnul se ke mně, chytl mne velice jemně za ruku, kterou jsem se snažila namířit na ono souhvězdí a trošku upravil směr, kterým jsem ukazovala. Byla jsem tak pohlcená momentem, že jsem se ani nezačervenala, snad...
Povídal mi pak ještě dalších 20 minut o hvězdách a já jen nadšeně sledovala. Věděl toho opravdu hodně, i takové zbytečné detaily, které si jen tak někdo nepamatuje. Byla jsem unešena.
Když začínalo být opravdu pozdě, po desáté určitě, chtěla jsem to pomaličku balit, ale Maxwell navrhl, jestli by mne nemohl nakreslit, že ten měsíční svit je opravdu nádherný a potřebuje si potrénovat portréty. Samozřejmě, že jsem přijala, nebudu přeci dělat nedostupnou po takhle nádherně prožitém dni. Napózovala jsem se docela krkolomně, nebo to tak alespoň vypadalo na tom obrázku. Nikdy jsem předtím nepózovala na kresbu, byla jsem nervózní. Hlavně když to byl právě Maxwell, kdo mne kreslil. Po dvaceti minutách to peklíčko skončilo. Prohlédla jsem si jeho kresbu a připadalo mi, že mi snad ubral pár kilo, ale neberu to nějak špatně, kresba byla povedená. Navrhla jsem poté, že bychom měli opravdu vyrazit do Kotle, jelikož je opravdu tma. Mlčky jsme prošli lesem a vesnicí, dostali se do Kotle a jen tak chvíli na sebe mlčky civěli. Celkové psychické rozpoložení asi napomohlo tomu, že jsem nečekaně vyjela k jeho tváři a darovala mu letmý polibek na tvář. Poté jsem vyběhla pár schodů, které míří k mému pokoji a s radostí celého světa pronesla: "Dobrou noc Maxwelli." Ani jsem neviděla jeho reakci, jak se to všechno událo tak strašně rychle a až v pokoji jsem začala přemýšlet nad tím, co jsem vlastně provedla. JÁ DALA LETMÝ POLIBEK NA TVÁŘ NA ROZLOUČENOU MAXWELLOVI PRICHETTOVI, TOMU NEJVĚTŠÍMU EGOISTOVI, CO JSEM ZATÍM V ŽIVOTĚ POTKALA!
Byla jsem z toho hrozně rozhozená a začala mi v hlavě hrát část písničky z Wicked:
What is this feeling
So sudden and new?
I felt the moment
I laid eyes on you
My pulse is rushing
My head is reeling
Oh, what is this feeling?
Jsem jenom pomatená, nebo se mi Maxwell fakt líbí? Po dnešku to asi už konečně musím přiznat, že být s ním je přinejmenším fajn. Ahhh, proč jsou lidé tak složitý a já nejsem jiná? Musím si o tom popovídat s Yvi! -Laurie
Comments