Tak přemýšlím deníčku, jak ti popsat první tři dny v New Yor... teda Silver Creek, od New Yorku jsem dost daleko... Vysvětlím.
Sobota Cesta do Států proběhla bez větších problémů, přistáli jsme okolo poledne. Mamka vypadala spokojeně a nedokáži popsat, jak ráda nás po roce viděla. Prvním překvapením bylo, že mamka nebydlí sama v bytě v New Yorku, ale u kolegyně v domě, někde za městem. Hned na to se naskytlo další překvapení, čímž byla samotná kolegyně a její dcera, která mamku přivezly.
Paní se jmenuje Clarisa, a dcera Gabriela. Obě jsou opravdu přívětivě a byly rády, že nás mohou konečně poznat.
Společně jsme vyrazili autem, do kterého jsme se jen tak tak vešli, směr Silver Creek. Do té doby jsem nevěděla, jak daleko to je, ale mamka mi s úsměvem ve tváři sdělila, že pojedeme dobrých sedm hodin. Myslela jsem si, že si nejdřív dělá srandu, ale po dvou hodinách cesty jsem pochopila, že takové štreky jsou v USA nejspíše normální. Cestou se mi mamka společně s Clarisou snažily vysvětlit, jak se poznaly a jak to vůbec v divadle funguje. Co jsem tak pochopila, tak jsou dvě dvojice hereček na týden. Střídají se každou středu, kdy jedna hraje v dřívějším, a ta druhá v pozdějším představení. Slovo dalo slovo, mamka se s paní Clarisou skamarádila a ta jí nabídla ubytování, když vlastně mají stejné pracovní dny a bla bla bla. Zbytek cesty jsem mlčky počítala, kolik žlutých aut mineme. Bylo jich pět.
Mezi osmou a devátou hodinou jsme přijeli do Silver Creek, města u Erijského jezera, která se stalo na pár dalších dnů mým domovem. Ten den jsem už moc neměla náladu na to se s kýmkoliv bavit. Krátce jsem se představila zbytku rodiny, kterou tvořila hlava rodiny, pan Fallon, a další dvě děti, Nicolas a Cara. Nicolas je ani ne o rok starší kluk, který z našeho příjezdu byl nadšenější, než zbytek rodiny. Cara je naprostým opakem, nijak náš příjezd neprožívala a po představení se ztratila do jejího pokoje. Navíc jí prý už táhne na 18, což v Americe znamená odjezd na vysokou školu. Dál jsem se s rodinou nebavila a schovala se do pokoje pro hosty. Musím uznat, že dům mají pěkně vybavený, ale ta postel byla tvrdší...
Neděle
Probudila jsem se celkem brzo, asi okolo šesté. Táta už stepoval po pokoji a tiše nadával, že jetlag je strašná věc a že to čekal. Ani nevím, co to je, ale jestli ho to tak trápí, musí to být utrpení.
Tiše jsem proklouzla z pokoje a proplížila se chodbou ke schodům. Myslela jsem si, že lidé v šest hodin normálně spí, ale mýlila jsem se. Nebo tomu tak není u Serrano-MacHaleových.
Z obýváku šla slyšet televize a z kuchyně mikrovlnná trouba. Na posledním schodě se můj pohled setkal s Nicolasovým. Byl oblečen do podivně vypadajícího dresu tmavě modré barvy a tmavě hnědé kudrny mu kryla stejnobarevná kšiltovka. Mile se na mne usmál a tichým hláskem pronesl:
"Ahoj," odmlčel se a podíval se na sebe, "umm, jedu teď na trénink softbalu." Napózoval se, bůh ví odkud vzal pálku a krátkým pohybem naznačil odpal.
"Hmm, hustý." snažila jsem se znít co nejvíc "cool." Nadšeně kývl a přeběhl kolem mne nahoru, kde se nejspíše schoval do pokoje. Sešla jsem tedy poslední schod a na první dobrou jsem našla kuchyni, ve které již upravená paní Clarisa připravovala palačinky. Nejspíše má oči i na zádech protože si mne hned všimla a nabídla mi místo u stolu, že mi pár palačinek ráda připraví. Nemohla jsem odmítnout.
Na stole byly různě položené obaly od kusů ovoce a dalších malicherností, které si místní nejspíše rádi na palačinkách dopřávají.
Po naservírování si ke mne přisedla a vyptávala se, jak se mi tu zatím líbí. Nemohla jsem si stěžovat na postel, to by bylo neslušné, tak jsem jen pobaveně prohodila, že mi přijde úsměvné, jak v Americe mají všechno obrovské. Naprosto mne pochopila, prý jí to taky nejdřív nešlo do hlavy, když se přistěhovala. Začala mi vyprávět o tom, jak se poznala s panem Fallonem, ale přerušil jí Nicolas, že už fakt musí jet, jinak tam bude pozdě.
Obdivuji jí, že je vždy tak usměvavá a veselá, i takhle brzo ráno! Ještě před odchodem navrhla, že bychom mohli já a Nicolas jít zítra ven, aby mi ukázal okolí. S plnou pusou palačinek a borůvek jsem přikývla na souhlas. Nicolas se vším nadšením také souhlasil. Jsem zvědavá, co mi chce ukázat, když jsme desítky kilometrů od civilizace. Po chvíli jsem jen slyšela odjíždějící auto, stále s plnou pusou palačinek. Postupně poté přicházeli další členi rodiny a rodiče. Otcové si povídali o tom, jak nás za chvíli ovládnou roboti, holky zase řešily, co kdo udělal ze spolužáků před posledním týdnem prázdnin, mamka spokojeně pokračovala v práci Clarisy a navařila zbytku hromadu palačinek.
Zbytek dne se nic zásadního nedělo, většinu doby jsem si povídala s mamkou, i když jsem musela držet jazyk za zuby, co se Bradavic týče. Na večer nás čekalo překvapení, čímž bylo pozvání do místní restaurace. Samozřejmě, že jsem nečekala bůh ví co, vypadalo to jako normální italská restaurace. Začala jsem vzpomínat na den, kdy jsme s Maxwellem šli do restaurace a jak jsem to strašně pokazila... Všichni jsme si objednali a ani ne za patnáct minut jsme mohli začít jíst. V jídle jsem se nimrala, myšlenkami jinde a ostatní si užívali večera. Nicolas na mne občas promluvil, ale já se nezmohla na nic lepšího, než nepřítomné odpovědi.
Pondělí
Tak, ráno ani nestojí za řeč. Dnešní snídaně nebyla tak velkolepá a byla jsem mezi posledními u stolu. Nicolas furt měl o čem povídat, tak jsem ho jen mlčky poslouchala a přikyvovala, jako kdybych věděla, o čem mluví. Po obrovském obědě, který se skládal z několika chodů mne Nicolas zavedl na zahradu, kde měli zahradní houpačku bez opěradla na záda, takže jsme se na ní mohli rozvalit. Bylo trošku zvláštní ležet vedle skoro neznámého kluka, ale je nám přeci 12, jsme furt děti. Vyprávěl mi o tom, jak se těší do školy, která se určitě liší od Bradavic. Nejspíše se cítil trapně kvůli tomu, že vůbec nemluvím a tak se mne zeptal, co ráda poslouchám. UH?! Co odpovědět mudlovi, který určitě nezná kouzelnické kapely (první mne napadli Feťáci, jejichž placku na sobě měla kolejní ředitelka jednoho večera, co jsme hráli UNO)? Rozpačitě jsem se zasmála a hledala v mysli cokoliv, co jsem slyšela v obchodě s deskami. První, co mi v hlavě vyběhlo, byl obrovský plakát ve výloze s nápisem "Lana Del Rey - Born To Die." Slepě jsem to tedy plácla. Začal se smát, že to je fakt hudba pro holky, hlavně když to poslouchá Gabriela. Co bych dala za to, abych si mohla utahovat ze sourozenců. Furt jsem nebyla moc rozpovídaná, a tak navrhl, že bychom mohli už vyrazit, když to včera slíbil. Odběhl do domu a po pár minutách se vrátil. Jediné, co se na něm změnilo, byla kšiltovka a bágl na kytaru na zádech. K čemu sakra kytaru? Chce mne s ní přetáhnout přes hlavu? Bůh ví. Chvilku jsme se proplétali mezi domy, než jsme se dostali do "centra města." Zastavili jsme se v supermarketu, který náramně připomínal Tesco. Koupil nám dvě vody a divnou limonádu s názvem Mountain Dew.
Po patnácti minutách jsme došli k Erijskému jezeru. Bylo obrovské a moje překvapení bylo asi zjevné, jelikož se nad ním Nicolas zasmál. "Tak to přeci tady není tak blbý, co?" zazubil se a sedl si na blízký kámen. "No, je to tu pěkný. Ale žít daleko od většího města bych nedávala." vesele jsem mu odpověděla a sedla si na kámen vedle něj. Pár vteřin jsme jen mlčky koukali na okolí. Byla to fakt krása. Ticho přerušil Nicolas pohybem s kytarou, kterou vyndal z báglu a položil si jí do klína. "Tvoje mamka říkala, že ráda zpíváš, nechceš si zazpívat duet?" šibalsky se ušklíbl a naladil kytaru. "Já jsem tady fakt profláklá," pobaveně jsem prohodila, "ale nechceš mi zazpívat nejdřív ty? Přeci si taky po rodičích." Zrudl, sklopil hlavu ke kytaře, vzdychl a vrátil pohled na mne. "Fair point." pohodil hlavou a začal brnkat mne neznámou melodii. Než začal zpívat, rychle mne obeznámil s tím, že tahle je oblíbená Clarisy. Rozvalila jsem se na kámen a při jeho zpěvu si užívala okolí.
Musím uznat, že to byla příjemná změna od divadelního klubu, hlavně Natalie. Nezpíval perfektně, ale kdo v našem věku dokáže zazpívat každou písničku bezchybně? Mlčky jsem mu zatleskala, což mu ke štěstí naprosto stačilo. Nějak se zapomněl a jen tak brnkal, zatímco jsme si povídali o tom, jaký je vůbec ve Velké Británii život. Možná jsem se trošku spálila, ale začal se vyptávat, jestli mám vůbec telefon, nebo tablet. (CO JE SAKRA TABLET?!) Musela jsem vymyslet lež, že na naší škole telefony nesmíme mít, a rodiče mi ani zatím nechtějí žádný kupovat, když by mi byl vlastně k ničemu. Vůbec jsem si doteď neuvědomovala, jak jsou životy mudlů a kouzelníků rozdílné. Snažil se mne furt přemlouvat, ať zkusím s rodiči promluvit, že i jen na prázdniny by se mi mobil mohl hodit, že bychom si mohli psát. Zvláštní pocit, že kluk chce po mne, abych si s ním psala, a ne naopak... Jediná reálná možnost, která by byla na stole, byly dopisy. I když se na to netvářil, tak pochopil, že lepší to už asi nebude. Snažila jsem se poté přesměrovat konverzaci zpět na něj, aby mi popsal, jak to vůbec funguje u nich na škole. Amerika je prý ve všem jiná a já to mohla porovnat pouze s pár roky, co jsem chodila na základku v Oxfordu.
Mohla bych tu psát stránky o tom, jak divný místní systém je. (HLAVNĚ ZAČÍNAJÍ ŠKOLU UŽ V DRUHÉM TÝDNU SRPNA?!) Sluníčko se pomalu schovávalo a obou nám bylo jasné, že je na čase jít domů. Cestou jen mlčel a já koukala okolo, jako kdybych právě přiletěla z vesmíru. Je to divné, vždycky jsem chtěla takové kamarádství, kdy bychom spolu chodili ven a bavili se, ale po Maxwellovi ve mne tento chtíč jaksi umírá. (?) Na druhou stranu musím uznat, že Nicolas se opravdu snaží se mi zalíbit, nevím v jakém kontextu, ale nejspíše se jen rád kamarádí. Co jsem pochopila z jeho vyprávění, tak je ve škole populární, takové to bezproblémové, nadané dítě, které má každý učitel i žák rád. Samozřejmě jsem všechno večer mamce vyprávěla v posteli.
Jsem zmatená. Chtěla jsem si odpočinout, ale místo toho hlavu používá snad víc, než za všechny hodiny astronomiea OPČM v prváku. Laurie <3