Dětský pokoj provoněný vůní skořice a pomeranče mne vrací do dob, kdy jsem žila naprosto normální mudlovský život. Jak mi Oxford po tom půl roce chyběl...
Přemístění do Londýna proběhlo v pořádku, rozloučila jsem s holkami v Kotli a ještě si stihla projít trhy. Mamka s taťkou si mne vyzvedli a společně jsme se před odjezdem ohřáli svařákem. (Tedy, já si jen cucla, ale i tak kapka příjemně zahřála!) Domů jsme přijeli lehce před šestou, takže nebylo moc času na oddych, mamka hned začala připravovat večeři a táta zmizel do pokoje, nejspíše se upravit. Před osmou jsme všichni seděli u stolu nachystaní. Pokrmy byly stejné jako před dvěma roky, kdy jsem tu naposled na Vánoce byla. Vlastně ani nevím, jak táta strávil Vánoce sám, když mamka byla v New Yorku.
Samozřejmě se probíralo to, co se děje ve škole, jak nebezpečné to je. Táta se mnou souhlasil, že dokud se mi nic hrozného nestalo, a jsem schopná se o sebe postarat, tak můžu zůstat na škole. Mamka se mne snažila přemluvit, že bych alespoň na ten půl rok měla být doma, že táta určitě zařídí domácí školu, a určitě příští rok se do školy vrátím, ale nechtěla jsem o tom vůbec slyšet.
Šla jsem spát brzo. Bylo zvláštní pocit nebýt zastrčená ve výklenku věže. Na druhou stranu jsem měla okolo sebe o dost víc prostoru než na koleji.
A hlavně tu nebyl takový bordel.
Je pozoruhodné, že se mamka snaží udržet pokoj čistý. Nikde není prach a určitě tu často větrala. Nevím, jestli bych svoje dítě byla schopná poslat do takové spouště a pak po něm uklízet pokoj, ve kterém se vlastně nic neděje. Zní to, jako kdyby mne někdo unesl před pár lety a mamka stále doufala, že se jednoho dne ukážu.
Dalšího dne jsem se probudila pozdě, nebo alespoň oproti normálu, který jsem předváděla ve škole. Dole jsem mohla slyšet televizi, na kterou koukala mamka, vedle perfektně nazdobeného stromku, pod kterým bylo pár dárečků. Nikdy jsem pod ním nenašla kopu dárků, jako v nějakém americkém seriálu. Táta kvůli jeho původu Vánoce moc neslaví, protože je mají v Rusku až po novém roce, což zní extrémně zvláštně, ale kdo jsem, abych ho soudila. Mamka si přivstala, aby mi s dárky pomohla. Připadám si, jako kdyby mi zase bylo osm, hah. Dostala jsem pár kousků oblečení, nějakou tu maličkost, ale středobodem pozornosti byla menší krychlička zabalená do růžového papíru se zlatou stuhou a mašlí. Mamka na něj civěla celou dobu, což mi naznačilo, že to fakt bude NĚCO, takže jsem si to nechala na konec. Velice opatrně jsem poslední dárek rozbalila a nejistě na něj chvíli civěla. Vypadalo to jako telefon, ale dotykový, světle růžový. Mamka nadšeně začala, že si konečně budu moc psát o prázdninách s Nicolasem, že jí pomáhal po telefonu s výběrem. Dokonce přiznala, že zprvu se to tátovi nelíbilo, ale časem změnil názor. Naučila se jako básničku seznam funkcí telefonu, který jí nejspíš prodavač nadiktoval a odvyprávěla mi ho. U poloviny z těch věcí jsem si ani nedokázala představit, jak to funguje.
Nevím, asi ho nebudu moc používat, maximálně jen když Nicolas napíše. Mudlové opravdu věnují pozornost na vývoj takové blbosti, jen aby si mohli krátit volné chvíle, ale lék na rakovinu furt nikde...
Můj návrat do Bradavic se pojil s dobročinným gala večerem, na který jsem vytáhla modré plesové šaty od Kate. Do Londýna jsem přijela ten den brzo, táta musel něco vyřídit v centru a tak mne vzal s sebou. V Kotli bylo mrtvo, nikdo nikde, takže jsem si krátila čekání přemýšlením nad tím, co se stalo před Vánoci. Vyvodila jsem, že nejlepší bude se distancovat od jakéhokoliv vztahování, drbání, šuškání a bůh ví, jak všemožně by se to dalo nazvat. Nijak jsem si tím nepomohla a strádám teď na hodinách, kdy furt nezvládám kouzla z obrany.
Gala večer byl krásný, koupila jsem si pár lístků do tomboly, nic nevyhrála, ale alespoň jsem ze sebe měla dobrý pocit,. (Jo a oškubala jsem Maxe o 20 galeonů, když jsme se při dražbě o ~romantickou večeři~ přestřelovali. Neuvědomil si, že nejsem úplně hloupá a vím, kdy skončit. Samozřejmě bych na tu večeři nešla, ale znělo to jako roztomilý dárek pro rodiče k výročí svatby. Určitě byl dalších pár dní rudý vztekem, ale alespoň bude June spokojená. )
Lehce po druhé hodině ranní v novém roce jsem přistála na pokoji s holkami, které nutně potřebovaly vidět, co jsem dostala k Vánocům. Všechny dárky byly nádherné a měly nějaký svůj hlubší smysl. Krom nehody se svetrem od Isaaca pro Auroru a dárkem od June.
Dárek od ní byl nečekaný, přibalila k němu srdceryvný dopis o tom, jak bychom se mohly usmířit, nemusíme se kamarádit, ale ať je klid. Opravdu nevím, kdo komu dal facku, nadával tomu druhému pomalu každé ráno, když se ho snažil ten druhý ignorovat...
Ale vlastně proč ne, jestli to znamená, že se náš pokoj nemusí bát facky, která může přiletět odkudkoliv a skončí fňukání o tom, jaký je chudák, jsem pro.
Laurie <3
Comments