Jakási depresivní nálada se mne drží, rozchod s Maxwellem totiž nebylo to nejhorší, co se za posledních pár dní stalo. Zemřel profesor Hamilton.
Bylo to nečekané, ale zase je pravda, že jsem ho nikdy moc nezkoumala, takže třeba mohl být vážně nemocný. Nevím, jak zemřel, ale pochybuji, že na stáří, jelikož kouzelníci se prý dožívají vyššího věku, než mudlové.
V den posledního rozloučení jsem nemohla spát, furt mi to nedalo a musela jsem přemýšlet nad tím, co strašného se mu muselo dít v těle, aby ho to zabilo. Zním možná hloupě, ale myslela jsem si, že kouzelníci jsou pomalu všemocní a nemoci pro ně nejsou tak náročnou věcí. A taky mne napadá, jak vůbec kouzelníci řeší například rakovinu? Existuje kouzlo, které by jí dokázalo vymýtit z těla? Nebo snad lektvar? Mám tolik otázek, na které mi nikdo není schopen odpovědět.
Slepě jsem tápala v paměti, co je vůbec vhodné na sebe obléct, když se vlastně nejedná na pohřeb. Samozřejmě jsem byla celá v černém. Sako, dlouhá sukně a botky, se kterými zvládnu vyšlapat všechny ty schody. Při oblékání se se mnou chtěla bavit June o Maxwellovi. V ten moment jsem se o tom nechtěla bavit, a vlastně mi připadalo zvláštní, že se na to vůbec ptá. Dobře si pamatuji, jak strašně se jí nelíbilo, že s ním "chodím" a jak ho neměla ráda, že je zlý. Když jsem se jí na to zeptala, tak začala hned vyvádět, že se chce udobřit a bla bla bla bla. Nemělo cenu jí poslouchat, zase se chtěla jen hádat, o což jsem neměla absolutně zájem, navíc v den, kdy bych si představovala, že spíš projeví alespoň sebemenší zármutek nad tím, že zemřel profesor, který nás minulý rok učil.
Ono rozloučení a pár desítek minut po ní jsem strávila s Mayou a Gab. Ani jedna jsme moc nevěděly, co říct. Občasně jsme něco prohodily, ale každá jsme byla nejspíše myšlenkami na naprosto jiném místě.
Yvi byla z toho všeho strašně nešťastná, znala ho déle než my a určitě k němu měla hlubší vztah. S Gab jsme jí utěšovaly a ujišťovaly, že je to v pořádku, že teď je určitě pan profesor na lepším místě, kde ho nic netrápí a nebolí. Sama jsem se se smrtí nepotkala, jelikož širší rodinu jednoduše neznám, maximálně vím, kde tak můžou bydlet.
Musela jsem se ten den nějak rozptýlit. Dlouho už přebývám v této polo-depresivní náladě a přestává mne to bavit. Vypisovat si pocity do deníčku je fajn, ale koho zajímá můj deníček, když ho široko daleko nikdo neuvidí. V ten moment mi došlo, že jsem stále neodepsala Nicolasovi. Celá v černém jsem v menších pracovně v klučičím křídle koleje popisovala svoje pocity a názory klukovi, který si mezitím žije prostý, poklidný život daleko od civilizace. Bylo značně vysilující vymýšlet, že Hamilton nebyl profesor na formule, ale na zeměpis. Vybrala jsem ho strategicky správně, jelikož tento fakt krásně navazoval na to, že údajně v mládí dost cestoval.
(Odkaz na dopis: https://dixonka.wixsite.com/dopisy/30-9-2014)
Pane profesore, budete mi chybět. I když jsme se moc neznali, tak jsem jsem psala v dopise, na tu pomoc nikdy nezapomenu. Doufám, že se tam někde nahoře máte pěkně a s nadšením budete sledovat životy vašich jezevčata.
Laurie <3
Comentários