Snažím se nespadnou do propasti depresivních myšlenek, ale občas to jednoduše nejde. Nevím, co si mám myslet, jak se cítit. Většina jistot mě opouští a já se pomalu odpojuji od reality. Svět abstrakce se zdá být víc a víc přitažlivý. Nic v něm nedává smysl, vlastně ani nemusí. Ale emoce tam stále jsou. Nebo si to alespoň myslím. Nedokážu být sama s vlastními myšlenkami. Být uprostřed ničeho a zároveň všeho, jaký to je asi pocit. Nevybouchla by z toho člověku hlava?
Jeden ze dvou highlightů posledních dnů byla pěvecká soutěž v nově otevřeném karaoke baru v Londýně, kam jsem vypravila sama. Náhoda mi ale přála a nakonec jsem skončila u stolu s Viann, Leonem a Maxwellem. Zajímavé je, že s Maxem už nemáme tak nepřátelský vztah jako v minulých letech. Asi konečně začal dospívat a pochopil, že nemá smysl rozdmýchávat drama. (Oslovení “cukrouš” mu nevadí!) Dlouho jsem váhala, jestli se do pěvecké soutěže připojím. Bar plný cizích lidí, určitě se v něm najdou větší talenty než já. Zbytek stolu mě ale do nekonečna přemlouval a tak jsem nakonec zazpívala mojí oblíbenou písničku, Dancing On My Own. V té době jsem nevěděla, že za pár dní pocítím to, o čem se v ní zpívá…
Zbytek večera se pomalu táhnul, užívala jsem si každý moment. Vyhlášení výsledků přineslo zvrat! Na třetím místě skončila Abby, na druhém já a celou soutěž vyhrál Barry. Ano, ten stydlivej posera Barry. Byla jsem shooket a zároveň polichocena tím, že jsem oslovila svým zpěvem tak velkou část publika. Chvíli po tom jsem si stoupla k Viann u baru, když mě oslovila jedna z porotkyň, paní Singh, jestli mám na moment čas. Nervózně jsem přitakala, že času mám teď hromadu. Začala o tom, jak se jí líbil můj zpěv a ptala se mě, jestli se o zpěv zajímám a jestli bych se ním chtěla živit. Šrouby/kolečka pomaličku šrotovaly (?) a pomalu mi to došlo. Co když ze mne chce udělat další teen hvězdu? Všechno jsem ji potvrdila, hlavně jsem nezapomněla zmínit divadlo a muzikály. Dala mi svou vizitku s telefonním číslem, abych se ji měla jak ozvat, kdybych měla zájem o nějaké lekce a možná dokonce nakopnutí kariéry? Viann to zpoza sledovala a po odchodu Singh jsme nad tím pištěly jak praštěné. Je tohle moje šance prorazit? Mojí radost jsme ale rychle smetli ze stolu, jelikož si Vianna stihla při soutěži nabrnknout nějakého frajera! Vypadal o dost starší a koupil jí dokonce Tonic s Ginem! Nikdy bych do Viann neřekla, že bude až takhle odvážná! Slunce už dávno zapadlo a velká část Havr skupiny odcházela, tak jsem se k nim připojila, abych nemusela po londýnských ulicích cestovat sama. Viann zůstala s tím borcem u baru. Samozřejmě jsem všem cestou vyprávěla o mé interakci se Singh a jak nadšená z toho jsem. Asi to nikoho nezajímalo, ale já se sebou byla spokojená jak nikdy.
Další dny ale už nebyly tak pozitivně nabité. V pondělí mě čekal první den na nové stáži na Ministerstvu. Vzala jsem si nejvíc slut-like outfit, který jsem v kufru našla. Přežiju nějak fakt, že jsem čekala dlouho, než se milostivý garant Finn rozhodl přijít a provést mě alespoň po oddělení. Dostala jsem klíče a uniformu, převlékla se a byla jsem představena zbytku asistentů jiných právníků. Jsem mezi nimi snad jediná pod osmnáct let, takže se nabízí pocit dospělosti, když pracuji v tak dospělém kolektivu. Prohlídku Ministerstva máme naplánovanou na zítřek. Po rozloučení jsem hned letěla do Kotle, umírala jsem hlady. Se Stuem jsem u sendviče prohodila jen pár slov, než se šel starat o Montyho a přišel ke mně Andrew, jestli se nechci jít projít. Nedělala jsem z toho vědu, chození patřilo k jedné z aktivit, které k našemu vztahu patřily. Došli jsme Příčnou až k Apatyce, kde jsme si sedli na její střechu. Z Andrewa byl něco cítit. A ne, nebyl to alkohol. Chytl mě za ruku (kterou jsem furt měla trošku mastnou od sendviče) a chvíli mlčel, než pronesl, že si musíme promluvit.
A v ten moment to začalo. Miliarda nápadů v hlavě. Co se sakra mohlo stát? PODVEDL MĚ? NAŠEL SI JINOU? ZEMŘELI MU RODIČE? STĚHUJE SE PRYČ? CO SE SAKRA DĚJE??? Nebyla jsem daleko od pravdy. Lezlo to z něj jak z chlupatý deky než mi řekl, cituji: “Mám tě rád, ale asi jsem se do tebe nedokázal zamilovat.” Vybuchlo to ve mě, nepotřebovala jsem další vysvětlení. Je konec.
Living's supposed to kill you
But it shouldn't feel like dying
Loving's supposed to fill you
But it spills you like your wine
Omluvila jsem se, že musím být sama a odešla jsem zpět do Kotle, celá od slz. Proč jsem sakra tak důvěřivá, co jsem si myslela? Mělo mi být jasné už od několika těch zvláštních momentů, že tohle přijde. Ale co jsem místo toho udělala? Nalhávala si, že přece se mnou plánuje budoucnost, tak proč se tímhle stresovat. JSEM ÚPLNĚ VYMAŠTĚNÁ!
Další momenty mám trošku rozmazané, jelikož jsem nebyla v nejlepším mentálním rozpoložení. Což je asi logické, když mě odkopl kluk, který mi sliboval společný život na farmě a já dy já dy dá. Narazila jsem u baru na Stua, který byl natolik empatický, že mě pozval k němu na pokoj, abych nebrečela uprostřed Kotle. Z posledních střípků rozumu jsem mu celá ubrečená vykuňkala, že se se mnou Andrew rozešel a že mě nikdy nemiloval. Snažil se mě utišit při mém hysterickém breku a po delší době se mu to konečně podařilo. Udělal všechno pro to, aby mě nějak rozptýlil. Ušili jsme společně sukni.(To je druhý highlight posledních dnů) Zní to možná lehce hloupě, ale v ten moment mi to pomohlo nepřemýšlet nad tím vším nějak víc do hloubky.
Momentálně ležím v posteli a snažím se nebrečet. Moc dobře vím, že vztahy je náročné udržet, ale ještě náročnější je se jich vzdát. Nevím, co si mám myslet, jak se cítit. Svět abstrakce mě pomalu konzumuje, ale nebráním se tomu. Přináší mi to klid v duši. Nuceně se loučím s další kapitolou života a jdu dál, snad...
Laurie </3
Comments