Posledních pár dní bylo hektických, nenapadá mne jiné slovo. První schůzka divadla, Halloween protančený s Isaacem a další dopis od Nicolase...
Pozitivně naladěná jsem šla do divadelního klubu, jedno z posledních míst na světě, kde se necítím stísněně při pohledu na June a Maxwella. Letos přibylo pár nových členů, takže hned bylo na místě navrhnout muzikál. Vypadá to nadějně, a alespoň bych měla přes rok co řešit, než neustálé drama na koleji. Profesůrka hrozně zajímalo, jak zníme po prázdninách, a jelikož se na pódium zase nikdo nehrnul, nezbylo mi, než znovu otevřít šňůru vystoupení. Nechci o tom moc psát, cítila jsem se zvláštně. Po dlouhé době zase stát před všemi. Jsou plní očekávání, že překonám to, co jsem předvedla posledně. S přihlouplým úsměvem jsem přišla, odzpívala si své a odešla. Jako kdybych si absolutně nepamatovala, co se v tom úseku mezi příchodem a odchodem stalo.
„They cheered at my persistence,
But prayed for my decline.
The path of least resistance
Led to Hollywood and Vine.
I tried to go the distance,
But they just keep moving the line."
Z celé schůzky mi v hlavě uvízlo vystoupení Mayi. Nečekala jsem, že si poslechnu od někoho písničku z desky, kterou jsem si náhodou koupila v Londýně.
Nemohla jsem v ten moment z Mayi spustit oči. Jen její přítomnost mi dávala neskutečnou sílu a hltala jsem ušima každé její slovo. Vypadala tak uvolněně, sebejistě... MUSÍME SPOLU ZAZPÍVAT DUET
Pár dní na to proběhl Halloween. Nesl se v tématu Fantoma Opery. Krásně vyprávěný příběh jsem si užila a odpoutala se od svého všedního já, které nad vším přemýšlí až moc do hloubky a pak se vlastně ztratí ve svých myšlenkách. Večer se konal velký ples, bál, říkejme tomu jakkoliv, při kterém nešetřili na honosnosti. Opravdu jsem si připadala jako vysoce postavená, která takto normálně tráví sobotní večery s přáteli. Chyběl mi ale tanec, který k bálům jednoduše patří. Z naší koleje jsem nikoho zvát nechtěla. I když je Stu strašně hodný a milý, tak bych se bála, že by mi roztrhl při tanci šaty. O Maxwellovi jsem ani nemohla přemýšlet, štítí se jen na mne podívat. Možná jedinou nadějí, i když to byla spíše střela do tmy, byl Isaac. Ano, ten kluk s hárem, které mu závidí snad každá živá i neživá bytost na hradě. I když se mu moc nechtělo, mile překvapil. Jediný, základní krok Waltzu jakžtakž zvládal. (JEDNOU MI ŠLÁPL NA ŠATY!)
Večer samotný jsem si také užila, je zvláštní nad tím teď tak přemýšlet...
Po všemožné zábavě přišla rutina. Chození na hodiny, nesmyslné sbírání bodů a cokoliv, co si dokáži představit pod pojmem "normální týden ve škole." Mám teď hromadu času na přemýšlení, jelikož moje mozkové závity nemají plno práce s Maxwellem, jako tomu bylo v létě. Dumání nad cestováním časem mi se vší elegancí rozuzlila Yvi, Gab a Maya, které do bádání přinesly nové úhly pohledů, a tím ukončily jakoukoliv další práci na toto téma. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jak uklidnit situaci, která je momentálně na koleji. Už se sama neorientuji ve vztazích, které se mne netýkají, protože jsou den ode dne složitější a složitější. Udobřit si Maxwella bude dle mého jednodušší, než June. Kluci jsou jednodušší a nepotřebují nějaké hluboké promluvy do duše, stačí klidná konverzace a všechno by mělo být ok...
Jednoho listopadového večera mi přišla sova od Mayi, jestli bych se nechtěla přidat PO VEČERCE na hraní flašky. Neměla jsem moc co na práci, tak jsem si půjčila Vianny sovu a kývla jí na to. Tolik adrenalinu jsem snad nezažila ani při mém prvním vystoupení v divadle. Srdce mi bilo tak silně, tep jsem cítila až v uších a obličeji. Místo schůzky bylo někde v podzemí u učebny lektvarů. Díky bohu nejsem úplně blbá a došlo mi, že je blbost chodit přes hlavní schody, které vedou napříč hradem, jelikož tam určitě někdo hlídá. Jako myšička jsem se proplížila až k místu setkání, plná strachu a hrůzy z toho, že mne někdo chytí a budu mít průšvih na koleji, o body mi vůbec v ten moment nešlo.
Ze tmy se pomalu blížily kroky a já instinktivně skočila za roh, kdyby to náhodou byl nějaký profesor. Naštěstí to byla Maya s Yvi, na které jsem čekala. Ukázaly mi tajnou místnost, je fakt zvláštně schovaná a nešikovný člověk by se byl schopný při příchodu do ní pěkně vykoupat. Už jsem nečekala, že by se něco mohlo stát, ale omyl! Nathan se nás pokusil vystrašit! Maya se leknutím rozmáchla rukama a zasadila mu facku. Pěkně mlaskla, asi se pořádně napřáhla...
Hraní flašky snad ani nestojí za řeč, nic zajímavého se neudálo, ale bylo příjemné konečně trávit čas s lidmi i mimo spolku.
Maya mne po konci doprovodila až před kolej, což od ní bylo hrozně hezké. Sama bych se asi bála a schovala se v nějaké otevřené učebně, kde bych přežila večer. Hned dalšího dne ráno mi přišel dopis od Nicolase. Byl z jedné strany celý pokreslený různými dýněmi a netopýry. Je fajn, že nezapomněl, ale jak psal v posledním dopise, že se připravuje na konkurz a Halloween, tak se mu nedivím, že odpovídá s takovou prodlevou.
Achjo, za chvíli mne čekají Vánoce a já vůbec nevím, co všem koupit...
Laurie <3
Comments