Dear diary: I'm going steady Mostly he's awesome
If a bit "rock and roll"
Deníčku, ani si nedokážeš představit, jakou rychlostí se vztahy mění. A nejen ony. Sedím teď ve vlaku domů. "Těším" se na rodiče, že si s nimi užiji poslední dny volna a poté znovu odcestuji do Bradavic, a uvidím je až o Vánocích.
Pomalu celý můj svět se točí okolo Maxwella. Potkávám ho denně v Kotli samotného, občasně vedle něj někdo sedí, a většinou ten někdo je Stuart. Připadám si s ním jako v nějakém mudlovském seriálu, který mamka sledovala o víkendech, když připravovala večeři. Jsem bezmocně zamilovaná do kluka, který je na jednu stranu strašně fajn, ale má i své horší momenty. Už jsme si stihli dát dokonce první pusu. Nevím, jaké z toho mám pocity. Asi to bylo romantické, ale v ten moment jsem absolutně nečekala cokoliv tak vážného z jeho strany. Samotná pusa byla zvláštní. Když jsem mu dávala letmý polibek na tvář, tak jeho kůže byla taková, jemná, bez hlubší struktury, další přídavné jména by se k ní nedaly přiřadit, ale polibek na rty? Připadala jsem si v ten moment, jako kdybych měla na puse cosi slizkého, co se snažilo smísit s leskem, který horko těžce přežíval na mých rtech. Maxwell byl očividně se svým výkonem spokojený a radostně si odkráčel na pokoj. Neměla jsem sílu ani žaludek mu říct, že pusy bych si asi na delší dobu odpustila.
Muzikály a mudlovské seriály tak nabízí tyto možnost, jak náš vztah dopadne:
1. On, nebo já zešílíme a nebude to hezké. (Heathers) 2. Najde si jinou "lepší" holku, protože kluci nikdy nejsou ti hodní. (Pomalu každá tele novela)
3. Budeme spolu žít šťastně až do smrti. (Mudlovské pohádky)
Chci věřit tomu, že spolu budeme do konce našich dnů, že budeme mít společně rodinu, vychováme skvělé děti, které budou pokračovat v našich šlépějích, velký dům na kraji města na severu Skotska, kde budeme pěstovat vlastní zeleninu a ovoce, a celý pozemek bude hlídat smečka kolií...
Zním hloupě. Možná víc, než hloupě, spíš tupě. Hádka s June mne naučila, že v životě není nic jisté a stabilní, jak se zdá.
Čekala jsem, že ve dvanácti, kdy mne čeká druhák v Bradavicích, budu klasická šprtka ležící od rána do večera v knihách, a budu mít maximálně tři kamarády. Vlastně bych se tedy nezměnila od základky. To, co se ale stalo za jeden pouhý rok mne nutí přemýšlet nad tím, jaké budou další roky studia. Budou takto divoké? Umře někdo? Jak moc se změním? Takové myšlenky mne naplňují strachem a obavami, které mi v zádi hlavy napovídají, že Bradavice nedostuduji, nebo nepřežiji.
Už jen fakt, že se začínám malovat a oblékat do dospěle vypadajícího oblečení. Díky bohu, že si táta myslí, že to nosím jen na společenské akce. Ani k němu nemůžu být upřímná...
A nekončí to u táty, zpětně si uvědomuji, jak strašně jsem lhala Nicolasovi o tom, jak jsem strašně šťastná a sebevědomá, že holky, co nosí makeup jsou hloupé... Psát mu ale další dopis o tom, jak je všechno, co jsem napsala, lež, mi připadá hloupější než moje myšlenky. Mohu si myslet, jak jsem bůh ví jak vyspělá, ale v realitě jsem jen malá, ustrašená holka, která se snaží držet tempo spolužáků.
Mám ani ne týden na to se dát do kupy, abych byla schopná fungovat ve škole. Tátovi nic říct nemohu, protože by z toho vyšla ještě větší diktatura a mohla bych do smrti zapomenout na to, že budu mít kluka, nebo hrát v divadle. Možná najdu nějaké pochopení u mamky, ale s pro radu mne stejně pošle k tátovi, jelikož ten přeci ví nejlépe, co je pro mne dobré a co špatné.
Nejspíše se zavřu v pokoji, vyřvu si hlasivky, abych nemohla s nikým první týden mluvit a budu tiše doufat, že přijde dopis od Nicolase. Ten by mne snad mohl zase přinést nohama na zem, abych si uvědomila, že si dětství mám užívat...
Achjo, jak mi ta jeho jednoduchost chybí...
Laurie <3
Comments