S příchodem léta se do práce vstává trošku jednodušeji, i když rutina je neměnná. Vyžehlit oblečení na pannách, přepočítat peníze v kase, zkontrolovat korespondenci, zašít se na pár hodin za stroj. Alespoň že z tohohle nekonečného kolečka můžu v pátek odběhnout na pár hodin za Aaronem. Zdolali jsme fázi situationshipu a už spolu chodíme. Z procházek se tak staly i sezení v kavárně nebo větší výlety. Furt je to s ním stejně fajn jako na začátku, dokázala bych jeho hlas poslouchat celý den.
V pondělí ráno se za mnou dokonce na chvíli zastavil v obchodě. Prohlédl si všechno, co máme vystavené a provedla jsem ho zázemím, které máme v patře. Těžce se mi vysvětlovalo, že kamarádka tu teď bydlí, protože nemůže najít nic lepšího. Alespoň to vysvětlovalo ten všudypřítomný bordel. Prohodili jsme ještě pár slov, než musel zpět do stájí.
Až do brzkého odpoledne se toho moc nedělo. Byl překvapivý klid po celé Příčné. Tak liduprázdnou jsem ji dlouho neviděla. Z lahůdek jsem si klasicky přinesla oběd a zasedla do pracovny. Při chroustání salátu mi na stole přistál dopis. Byl očividně napsán ve spěchu, písmo jsem luštila po zbytek oběda. Message byla jasná: Regiment napadne Bradavice, potřebujeme kohokoliv schopného boje.
Nebudu lhát, váhala jsem chvíli, jestli vůbec chci jít válčit. Ne, že bych nechtěla pomoct, ale čeho jsem reálně schopna? Nekouzlila jsem pořádně několik let žádné útočné kouzlo. Jenom kouzlením peru a přenáším věci po domě.
I přes prvotní pochybnosti jsem vyrazila domů zabalit to nejpotřebnější. Děvčatům v práci jsem řekla, že musím za rodiči do Oxfordu, kdyby mě tu kdokoliv hledal. Při cestě k letaxu jsem netušila, co mě čeká a na jak dlouho budu pryč. Mohla jsem jen doufat, že mě převelí kamkoliv, kde by se nemusela ukázat moje absolutní neschopnost.
Viann jsem doma řekla to samé, co holkám v práci. Musela jsem ji dlouze uklidňovat, že se nejedná o nic vážného, jen budu pár dní pryč. Do brašny jsem si schovala všechno možné, od pepřáku, dárek od Corn k Vánocům, po Regimentskou uniformu, kterou jsem nestihla předat Stuovi. Lehce rozrušená jsem nechala v pokoji vzkaz pro Viann pro případ, kdybych se nevrátila.
Loučilo se mi těžce s vědomím, že je to možná poslední den, kdy uvidím mojí nejlepší kamarádku. Ještě horší byl pak pocit z toho, že možná už nikdy neuvidím rodiče. Nemají sebemenší tušení, do čeho se pouštím.
Nemohla jsem couvnout, teď už fakt ne. Téměř instantně po přemístění nás vyslali do Bradavic. V malé skupince jsme se tmavými chodbami dostali do centra dění. Všude byl slyšet zvuk kouzel a boje. Naším prvním úkolem bylo monitorovat situaci. S Tie, kterou jsem nejdřív nepoznala, jsme zkontrolovaly Havraspárskou věž a poté si z ní udělali útočiště. Nevydrželo nám dlouho. Ani ne po půl hodině hlídkování Regiment prolomil bariéru a začaly nálety. Vrátily jsme se zpět na základnu, kde už o těchto novinách věděli.
V plné síle se tak naše skupina, pod vedením paní Hitori, přesunula na střechu, abychom odrazili útok. Obranu ale předcházel briefing, ve kterém jsme se dozvěděli základní info o situaci. Také nás naučila pár kouzel, které by se nám mohly hodit. Bylo tak ponižující sledovat ostatní, jak se jim daří kouzlit, zatímco moje hůlka nevyprdla sebemenší náznak čehokoliv. Na moment jsem se tak vrátila do školních let, kde se moje neschopnost poprvé projevila. Trénink jsme zakončili roll callem, při kterém jsem poznala, že ve skupině je taky Max.
Neměla jsem moc čas se dál ponižovat, jelikož přišel první velký útok. Zpoza hradeb jsme se snažili sejmout co nejvíce bílých plášťů. Neměla jsem úplně strategii, jak kouzlit a co přesně chci dokázat, takže jsem se jen bránila štítem a občas seslala odzbrojovací kouzlo. Ostatní byli úspěšnější, po útoku pod hradbami leželo pár bílých fleků. Den jsme zakončili zpět na základně, která se stala mým domovem na dalších pár dnů. Spíme na velmi improvizovaných postelích. Jsou tvrdé, ale lepší než spát na zemi.
Počet nasbíraných hůlek za den: 0
Dalšího dne jsem se probudila mezi prvními. Po vydatné snídani, která se skládala z minerálky a sendvičů, jsme se seskupili do trošku jiné formace. Místo Maxouška a Taťky (tak si nechal říkat) jsme s Tie byli s Finnem a Anet. Prošli jsme krátkým školením, jak použít rozbušky, které jsme pak měli za úkol použít k zničení cest pro Regiment do hradu. Házelo se s nimi překvapivě dobře. Kdybych nebyla návrhářkou a full-time ikonou, tak bych možná zvážila hod koulí nebo oštěpem.
Po částečné destrukci Bradavic jsme se vrátili tam, odkud jsme ráno přišli. Netrvalo dlouho, než jsme dostali další úkol: osvobodit ošetřovnu. Kromě naší odbojové skvadry se k nám přidalo pár Bradavických studentů. Než jsme stihli vyrazit, tak celý hrad pokryla tma. Runová místnost, tohle tu už jednou bylo. K ošetřovně jsme prolezli díky tajným chodbám bez většího povšimnutí. Boj začal v chodbě u ošetřovny. Narazili jsme na několik bílých plášťů, které nehodlaly odevzdat ošetřovnu bez boje.
Byl to čistý chaos. Kouzla létaly do všech světových stran. Až po chvíli jsem se v celé situaci zorientovala. Pár regimenťákům jsem nějak byla schopná odzbrojit a sebrat jim hůlku. Jedna z nich se pak snažila utéct, když jsem jí zmařila útok, ale nedoběhla jsem jí. Ztratila se někde ve tmě.
Po návratu na bojiště to vypadalo jako jistá výhra pro nás. Nebyl tomu ale konec, v samotné ošetřovně se zabarikádovala skupina regimentských. Držela jsem se spíše vzadu. Až po dlouhých minutách jsme se nějak dostali dovnitř a zajali je. Strašně zvláštní roli v tomhle hrála North Anwar, zmijozelské děvče, regimenťačka, která je ale najednou hodná a na straně Odboje? Společně s Raven jsme ji museli odvést na základnu, i když jsem se osobně přikláněla k tomu jí spíš nechat v mučírně jako zbytek jejích kolegů.
Měli jsme ji hodit do mučírny. V životě jsem nezažila tak ukňučeného člověka. Furt se hádala a dělala ze sebe strašně důležitou. A jakoby nám to nestačilo, tak se strašně dožadovala Harringtona. Nevidím jediný důvod, proč jí Raven chtěla radši vzít na základnu. Usínala jsem mezi posledními, čekala jsem než se milostivá North uráčí spát.
Počet nasbíraných hůlek za den: 3
Třetí den začínal poměrně klidně. Ve větší skupině jsme se vydali uklízet trosky k prádelně. Krom polomrtvého Harringtona (½ RIP KING) jsme objevili v podzemních chodbách nespočet bílých plášťů, kteří byli zamotání do pavučin nebo mumifikování do kokonů. Byla to práce nějakého pána z hradní stráže. Největším šokem ale byl profesor Leicester, který se tam nějakým způsobem dostal. Nebyl čas na vysvětlování, odvedla jsem ho na základnu a poté se vrátila k práci.
S pomalým západem slunce se ve školním rozhlase roznesla zpráva o tom, že všichni bojeschopní se mají sejít ve sborovně. Tam na nás čekala samotná ministryně Lawson s velmi jednoduchým plánem: vtrhnout do sídla Regimentu, čapnout Webba a cokoliv, co by se mohlo použít jako důkaz. Jedna věc ale v tomhle plánu absolutně nedávala smysl.
Ministryně si z nějakého důvodu vyžádala North. Pochopila bych, kdyby byla nějak zásadní svědkyní nebo měla nějakou cenu pro Regiment. Nic z toho. S Taťkou jsme se ji vydali hledat na základnu, kde ale z nějakého důvodu nebyla. To jsem ani nezmínila, že se jí vrátila hůlka, kterou jsem jí při osvobození ošetřovny sebrala. Regimenťačce, která oxiduje v základně Odboje vrátili hůlku. Make it make sense, please.
Našli jsme ji až v evakuačce, kde asi obtěžovala zdravotníky nebo nevím, co jiného by tam s jejím kňučením mohla dělat. Měla jediné štěstí, že spolupracovala.
Největší mind fuck celé téhle akce bylo vysvětlení, proč ministryně North chtěla vidět a přizvala jí na tuto akci. PROTOŽE TAM NORTH CHTĚLA JÍT? TO JE JEDINÝ DŮVOD, CO JSME SE DOZVĚDĚLI. Nevěděla jsem, jestli jsem se nepraštila do hlavy a zdá se mi to, nebo si z nás ministryně dělá srandu.
Tak či onak, plán byl jasný. Do sídla jsme se dostali za pomocí letaxu a stejným způsobem jsme si měli vypomoci zpět. V hlavě mi toho moc neutkvělo, všechno se stalo strašně rychle. Nejdřív jsme nějakým způsobem vyklidili přízemí, kde jsme se střetli s pár nepřáteli. V patře to už bylo náročnější. Než jsme se propracovali k pracovně Webba, tak se stihl zabarikádovat. Našla jsem v brašně jednu rozbušku z předešlých dnů, čímž jsem dostala skvělý nápad. Vyhodit do povětří barikádu, co si tam vytvořil.
Bohužel jsem ale nějak nevypočítala moji vzdálenost od dopadu rozbušky. Po výbuchu jsem slyšela pouze nepříjemně hlasitý pískot, který byl slabě prokládán zvuky boje. Postupem večera se mi sluch vracel, což nebylo hlavní. Barikáda byla prolomena, cesta k Webbovi byla průchozí.
V několika minutách jsem posbírali jeho maličkost, jeho ženu a všemožné dokumenty a snažili se co nejrychleji zmizet. Při odchodu se ale odněkud vyrojila další vlna nepřátel a schytala jsem ránu. Strašně se mi motala hlava, což s přihlédnutím na lehkou hluchotu nebyla nejlepší kombinace. Nějakým způsobem jsem se ale odletaxovala do Bradavic a div se světe, že jsem si nerozbila držku při prvních pár krocích.
Omluvila jsem se a odešla na ošetřovnu. Krok po kroku jsem si začala uvědomovat, co jsme to vlastně provedli. Nespěchala jsem, ani jsem nemohla. Po dnech plných stresu a napětí jsem neměla energii. Na ošetřovně jsem se dočkala Stua. Neviděla jsem ho měsíce. Vypadal furt stejně utahaně a smutně jako naposled. Dal mi na hlavu nějaký lektvar a krátce jsme si popovídali, než přišla June a vzápětí Max. Z něho měli mnohem větší radost, proto jsem potichu odešla na základnu a ulehla. Nemohla jsem usnout, furt mi lehce pískalo v uších a nezpracovala jsem všechno, co se stalo.
Počet sebraných hůlek za den: 2
Vstávalo se mi strašně těžce. Neměla jsem sebemenší tušení co je v plánu a naivně jsem doufala, že se v blízkých dnech podívám domů. Krátce po obědě jsem narazila na Maxe a Taťku, kteří měli na plánu vyslechnout nějakého borce, Webba a jeho milou. Vzali mě s sebou, i když jsem neplánovala být nějak aktivní a ani nevím, jak se vyslýchá.
Nepamatuji si jméno toho prvního pána, ale očividně něco provedl, protože to Maxovi strašně leželo v žaludku. Odtáhli jsme ho do učebny jasnovidectví a výslech mohl začít. Stála jsem opodál a jen mlčky sledovala, jak se z něj snaží dostat jména lidí, které ovládal kouzlem.
Nikam to nevedlo a tak Taťka vytáhl kotlík, naplnil ho vodou, a někde po učebně našel pár hadrů. Bylo naprosto jasné, co má v plánu. Narval mi kotlík a hadry do rukou a popsal mi, jak funguje waterboarding. Chlapec asi neočekával, že nejsem úplně blbá, což mu nezazlívám. Hned, jak to vyslýchaný viděl, začal zpívat.
Dále jsme pak vyslýchali manželku Webba. Nějak mi hoši zapomněli říct, že máme její korespondenci s milencem, takže odhalení tohoto faktu pro mě bylo stejně překvapivé jako pro ni. Ta ženská byla šílená. Popisovala nám její plán, jak chce vyhubit mudly a všechno možný i nemožný. Taky se přiznala, že ovládala manžela kouzlem, aby dosáhla svého. Znechuceně jsem ji poslouchala asi půl hodiny, než jsme se mohli dát do pohybu.
Toto přiznání totiž chtěli vysílat do éteru. Takže jsme manžele Webbovi odvedl do sídla Odboje a nechali zbytek na moderátorech z Fénixe. Bylo už celkem pozdě, když v rádiu zazněla slova o tom, že Regiment Bílé Lilie končí. Stala jsem se součástí historického momentu a přesto jsem necítila pomalu NIC. Žádná radost, smutek, jakákoliv jiná emoce. Soustředila jsem se jen na přání konce toho všeho. Naše svatá trojice se potom rozdělila u Velké síně, odkud Max zamířil na ošetřovnu a já s Taťkou nahoru na základnu. Tajně jsme si ustlali v lepších postelích, než které nám byly přiděleny. Taťka to obhájil tím, že si to zasloužíme po takovém výkonu. Nemohla jsem nesouhlasit.
Celkem posbíráno hůlek: 5
Zítra mě čeká rozloučení s hradem. Doufám, že se potom budu moct vrátit do pohodlí domova a do té nudné rutiny, na kterou jsem tak nadávala. Chybí mi Viann, chybí mi Corn, chybí mi rodiče. chybí mi Aaron…
Comments