Snažím se nějak posbírat všechny moje pocity. Asi je fér si přiznat, že občas to, co cítím, nejde popsat slovy. A je to naprosto v pořádku. Za posledních pár dní se toho stalo tolik, že na to mám právo. Kde začít…
Občas se po práci zastavím ve zmrzlinárně vedle našeho obchodu a odměním se pár kopečky. Je to dobrý pro můj mentální wellbeing! Naposled to bylo ale trošku jiné. Zmrzlinu jsem sfoukla rychlostí světla, ale potřebovala jsem se ještě trošku upravit, tak jsem se na moment schovala na záchody. K mému překvapení na mě čekal na zemi nečekaný host, nejnovější výtisk Potlouku. Pamatuji si ho ze školy, kdy řešil různé věci, třeba vztahy mezi študáky. Dokonce tam psali o mojí maličkost, něco o tom, že nejsem schopná bagnout Stua. Jak já, tak i Potlouk jsme z toho ale vyrostli. Se mnou vychází rozhovor ve Věštci, a z Potlouku se stal hlas Odboje.
Zvědavost mi nedala, schovala jsem se s výtiskem do kabinky a listovala. Nebudu tvrdit, že to nebylo zajímavý! Jsem možná trošku skeptická ohledně Ministryně, se kterou v něm byl rozhovor. Děvče málo girlbossovalo a tak jí vyšoupli z pozice moci. Začátečnická chyba! Mimo cynické vtípky to ale doopravdy zajímavé počteníčko. Čím hlouběji jsem se nad obsahem zamýšlela cestou domů, tím víc jsem nabývala nepříjemného pocitu. V hlavě jsem měla furt Stuovy slova z kolaudace našeho domu. “Brzy to vypukne.” tvrdil sebejistě. Podobnou frázi použila i Ministryně v rozhovoru. Mohlo to znamenat jediné…
STU JE V ODBOJI!
Nemohla jsem to na něj jen tak vyvalit. I kdyby v Odboji byl, tak mi to jen tak nepřizná přes dopis. Vidět se s ním taky můžu asi těžko, když je hrad v obklíčení Regimentu. I přes tento rozruch jsem mu poslala milý dopis, ve kterém jsem nabídla pomocnou ruku a jestli náhodou nepotřebuje něco sehnat. Byl podobný těm předchozím, které jsem mu poslala za posledních pár měsíců. Vždycky se mi dostala odpověď, že neví, jak bych mu mohla pomoct. Musela jsem jednat, naznačit, že nejsem úplně mimo. Neobvykle jsem hned poslala odpověď na jeho dopis, ve které jsem se křečovitě, za pomocí metafor, snažila naznačit, že vím o Potlouku a o tom, co se momentálně děje.
Na dopis mi několik dní neodpovídal. Mezitím jsem zjistila, že je zapsán jako hledaný. Ne, že by se pohřešoval, něčím se provinil. Nahrávalo to mojí teorii o členství v Odboji, ale nezapomněla jsem na situaci v Bradavicích, o které vyprávěla June na kolaudaci našeho domu. Většina profesorů je hledaných, i Harrington se Zachem. Doprdele…
Začínala jsem se trošku bát toho, že ho chytli těsně předtím, než mi byl schopen odepsat. Ani nevím, kolik to bylo dní od našeho posledního kontaktu, když k nám přiletěla sova s dopisem od něj. Našel něco, s čím bych mu mohla píchnout, ale kvůli situaci se budeme muset sejít diskrétně.
Dalšího dne jsme se měli sejít u letaxu v parku nedaleko našeho baráku. Vyrazila jsem pěšky, naprosto inkognito a zároveň jsem servírovala fitík hodný MATKY. Chajda, ve které jsem na něj čekala, mě po chvíli začala nudit. Z toho mě probudil Maxwell. Co tu sakra chtěl? Nebyl mi schopen odpovědět přímo, prý čekal na kamaráda(?!). Když jsem na něj chtěla vyjet, že tohle není sranda, tak mě čapla něčí ruka a přemístila mě. Únos krásky Regimentem? V ten moment by mě nepřekvapilo, kdyby Maxwell spolupracoval s touhle pošahanou organizací a všechno to bylo plánované. Až by to celé skončilo, tak by dostal tak nakopáno, že by si dva roky nesedl!
Skončili jsme v nějakém sklepě. Uklidňovala jsem se, že jsem zmizela alespoň hezky oblečená a nebude mi tu zima. Tajemná osoba, která byla schovaná za maskou a kapucí, se po chvíli odhalila. Byl to Stu. Trošku nevybíravý způsob pozdravu, klasické ahoj nebo čau by mi vyhovovalo víc, ale co se dá dělat v období války. Když jsme vylezli ze sklepa, chvíli jsem musela přemýšlet nad tím, kde to sakra jsem. Stu se mi to totiž stále nehodlal prozradit. Až po pár krocích mi to došlo. Byli jsme v Littleportu, základně Odboje. K R E J Z Y!!!
Stu tu má z nějakého důvodu dům, ve kterém skladuje hromadu kravin a asi i lidí. V duchu jsem si ale mohla potvrdit, že je v Odboji. Měl jejich uniformu a s každým v té uniformě se zdravil. Možná jsem se neměla dát na kariéru návrhářky, ale spíš si dát život dohromady, udělat OVCE a zkusit být detektivkou? Stu se za mě přimluvil u někoho v Odboji, že jsem schopná švadlena a to by se jim mohlo hodit. Potřebovali zreplikovat několik regimentských uniforem. Neptala jsem se na důvod, asi ani není potřeba ho vědět. Stu se netvářil dvakrát nadšeně. Kromě toho, že by mohla jeho BFF umřít při tak nebezpečné misi, se navíc rozešel z June. Jak moc jsem ten jejich rozchod oplakala… Po zmizení Abby jsem čekala, že June půjdu za družičku!! :-(
Tak či onak jsem ten úkol přijala se vší kuráží. Jak náročný může být ušít pár uniforem? Navíc mi Stu nabídl, že bych jim mohla pomoct s vybavováním nové základny ještě toho dne. Neměla jsem nic lepšího na práci a troška toho adrenalinu mi mohla jen prospět. Dostala jsem odbojářskou uniformu a vyrazili jsme na náměstí, kde byl sraz s ostatními. (V ten moment mi ještě nedošlo, že se tím ze mě stala kriminálnice, hihihi) Snažila jsem se být co nejvíce nevýrazná a držela jsem se Stua. Nebudu ti ale kecat deníčku, byla jsem v ŠOKu, když jsme se srazili se zbytkem mise. Nejvíc šokující byl asi Finn a Anet. Měla jsem v ten moment strašnou chuť si Anet odvést stranou a popovídat si s ní o Andrewovi. Co s ním teď asi je…
Mise samotná byla náročná, hodiny jsme bloudili v podzemních chodbách pod Prasinkami a pak jsme většinu času se Stuem dávali dohromady vchod ošetřovny. Když to bylo hotové, pomohla jsem připravit spaní pro budoucí obyvatele. K večeru jsme se všichni museli sejít u občerstvení. Po chvíli totiž přišla ministryně kouzel!! Celé setkání bych nazvala spíše symbolickým, krátce promluvila, poděkovala a odešla. Ne, že by neudělala dojem, její slova byla plná moudrosti a odhodlání, ale furt v sobě držím skepci kvůli tomu, jak málo girlbossovala a kam nás to jako společnost až dotáhlo…
Když už bylo fakt pozdě, tak jsme se se Stuem vrátili k němu domů. Jsem poslední člověk v tomto vesmíru, který by uměl utěšovat lidi po rozchodu. Sama jsem si prošla jen dvěma! (Teoreticky třemi, pokud připočteme tu messy situaci s Barrouskem.) Kéž bych to uměla s lidmi jako to umí Viann. Ta by v ten moment byla schopná celou situaci vyřešit a klidně by je ten den oddala. Snažila jsem se ho pochválit, že se snaží a dělá pro Odboj všechno co může, ale nepřineslo to očekávanou reakci. Ani on sám neveděl, jak na to reagovat. Jednoduše to s lidmi neumím. (Nebo málo čtu a tak moje slovní zásoba může připomínat slovník prváka.) Pokud nejde o business samozřejmě, to je jiná! Skoro mlčky mě přemístil zpět do Hamptonu a rozloučili jsme se.
Walk on
With hope in your heart
And you'll nеver walk alone
Byla jsem v ten moment trošku nesvá. Kdo by nebyl? Můj nejlepší kamarád se trápí a já nevím, jak mu pomoct! Není to jak v Bradavicích, kde bychom si sedli ke gramofonu, pustili Broadway klasiky a malovali si nehty. Jak moc mi to chybí. Teď si to nemůžeme dovolit. Měla jsem jediné štěstí, že Viann při mém příchodu už spala. Stu mi zakázal jí cokoliv zmiňovat. A samozřejmě i Corn, ale to jsem nějak odvodila sama. Jak mojí, tak i Regimentí uniformu jsem pečlivě schovala v koupelně. Za vanou jsem našla malou škvírku, do které jsem obě uniformy schovala. Snad tam vydrží, než se pustím do práce. Nepřipouštěla jsem si v ten moment, že celá tahle akcička by mě mohla stát život.
Až v posteli to na mě všechno spadlo. Tohle není už sranda nebo ptákovina, kterou bych mohla vyvést na škole a pak se jen omluvit a jít dál. Jde o životy všech kouzelníků. Tohle je reálný život a já…
JSEM V ODBOJI!
xoxo,
Odbojářka Laurie
Comments