Nikdy jsem si nepředstavovala, že ve svých dvaceti letech budu žít dvojí život. Ani nevím, jak stále držím v utajení mojí spolupráci s Odbojem. Na to, jak Viann bývala zvědavá a do všeho strkala nos, tak zatím asi nemá ani tušení, že s nimi peču. Ani Regiment mě stále nechytil…
Začala bych asi nácvikem přemisťování. Skupina odbojářů se nabídla, že mě a Maxouška naučí této náročné dovednosti. Předtím jsem to strašně dlouho odkládala, jelikož na Ministerstvu nemám nejlepší jméno a kdo ví, jestli bych se odtamtud dostala domů.
Měli jsme dvě lekce. V první jsme se přemisťovali na krátké vzdálenosti v jednom ze sklepů v Litteportu. Snažil se mě tam nabalovat takovej zrzavej cápek. Naučila jsem se už přijmout fakt, že muž, i když vypadá sebeprůměrněji, má ego, který by porazilo krávu. Klidně i dvě krávy! Až po několika pokusech to vzdal a přesměroval jeho kecy na Maxe. Ten pozornost miluje, takže bych se nedivila, kdyby se stal jeho další obětí. Anyways, první lekce proběhla v pohodindě a celkem mi to i šlo! Ve druhé lekci jsme vyrazili do terénu. Všechno bylo krásně připravené, dokonce nás i kryli další odbojáři, aby se nám nic nestalo. Trošku jsem se ztrapnila. jelikož jsem neuměla zastírák, ale k čemu bych ho já, výstřední žena potřebovala? V životě chci přesný opak!!! I přesto jsem to ale zvládla! Umím se přemisťovat! Na tajňačku teď trénuju po bytě, na delší vzdálenosti si furt netroufám.
Obchodu samotnému se stále daří. Máme stálou klientelu a příjmy, za které se určitě nemusíme stydět. Jen trošku tápu, jestli má smysl vyrukovat s novou kolekcí. Doba je ještě horší než loni a já se bojím, že to celé flopne. Možná bude lepší s ní počkat na klidnější období, po válce. Do té doby musíme tvrdě pracovat na objednávkách na míru. Ale ani s nimi to není tak jednoduché.
Nenávidím se za to, že šiju pro kohokoliv, kdo souzní s Regimentem. Před pár týdny mi přistála na stole objednávka od Avaline. Pamatuju si jí z Bradavic. Byla v Nebelvíru a hrozně kamarádila s Cindy. Naposled, co jsem ji viděla, hrdě nosila brož. Když vím, co Regiment páchá a čeho je schopný, mám strašnou averzi vůči tomu pro ni cokoliv vytvářet. Když se nad tím ale zamyslím, tak by byla sebevražda ji odmítnout. Nemůžu se odkazovat na nějaké vlastní přesvědčení, jelikož jsem se ho v historii nedržela a navíc bych hned skončila ve vězení. Ani jakákoliv sabotáž není možná. Musím předstírat, že jsem úplně v pohodě s tím, co se děje, zatímco většina mých přátel je někde ve válce.
Z nepříjemné reality unikám do divadla. Tady můžu zapomenout na to, co se děje ve světě a vypnout. Ne teda úplně vypnout, samozřejmě. Tuhle sezonu hrajeme Rent. Nebudu lhát, myslela jsem si při konkurzu, že mám v kapse Maureen. Take Me Or Leave Me jsem v Bradavicích zazpívala několikrát a vždycky PERFEKTNĚ! Bohužel jsem ale nezaujala a propadla se znovu do ansámblu. Furt je to ale lepší, než nehrát vůbec. Dlouho jsem tu ale bez Zacha nevydržela sama a musela jsem si hledat nové kamarády. Ne, že bych se předtím s nikým nebavila, ale víš jak to myslím deníčku. Se Zachem se prostě povídalo nejjednodušeji a já nechtěla vynakládat úsilí, když jsem nemusela.
A to mě přináší k Aaronovi. Taky hraje v divadle a je se mnou v ansámblu. Začali jsme se bavit náhodou v backstagi při zkoušce, asi sedm měsíců dozadu. Hrozně se mu líbila vesta, kterou jsem ten den měla na sobě. (Samozřejmě to byla ta z naší kolekce! Má vkus hošan!) Od té doby se s ním po každé zkoušce nebo vystoupení zakecám alespoň na hodinu. Na to, že je o pár let starší, se s ním povídá dobře. Vždycky se těším na to, až skončíme a budu si s ním moct zabít další hodiny. Něco na něm je, co mi přináší zvláštní klid na duši. Možná je to jeho hlas, nebo snad jeho zájem o to, co dělám a kdo jsem? (To jsem dlouho nezažila…)
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem se asi znovu zamilovala. Je to ale doba, kdy jsem naposledy s někým chodila. Nechtěla jsem ale na to jít hrrr jako dravá lvice po kořisti. Musela jsem na to pomalu! Velmi pomalu! Takže jsem nedělala absolutně nic! První krok jsem nechala na něm. Teda, očekávala jsem onen první krok.
Týdny utíkaly a první krok od něj stále nikde. Furt jsme si povídali jako předtím… Spíš on vyprávěl. Začalo mi být blbé, že jsem mlela jen já, dala jsem mu tak prostor, abych ho poznala trošku víc. Živí se jako drezurní jezdec (jezdí na koni, co jsem pochopila) a ve volném čase, krom divadla, pomáhá rodičům na farmě. Lowkey flashback na Andrewa, ten taky chtěl dělat něco se zvířaty, pokud si dobře pamatuju. Asi přitahuju takové typy.
Jednoho lednového večera, alespoň dva týdny po Novém roce, nadhodil potom, co jsme vyšli z divadla, jestli bych s ním někdy nechtěla jít ven. Neřekl napřímo, že je to rande, ale moje delulu dušička řvala. HLASITĚ řvala, že to rande určitě je. S přiblblým úsměvem jsem přijala a zbytek večera pištěla do polštáře, že to není možný. (Snad mě Vianna neslyšela…)
Ten den byla celkem zima, ani v kozačkách a dlouhé sukni mi nebylo dvakrát teplíčko. Měli jsme se sejít před Battersea parkem, ve kterém jsem nikdy nebyla. Údajně je to tam na jaře a v létě hezké, ale v zimě? Byla jsem trošku skeptická, když jsem ho hledala u brány do parku. Stál tam v péřovce a džínách, klasický mudlovský fit, který jsem jen za cestu tam potkala tak desetkrát. Pomalým krokem jsme se vedle sebe procházeli parkem a povídali si o všem možném mudlovském. Vyprávěl mi o jeho koni, který se jmenuje Habibi. Co jsem si pamatovala z předešlých povídaních, tak to není jeho první kůň. Na drezuru vždycky potřebuje mladé koně. Ale ujistil mě, že když už kůň nemůže soutěžit, tak se o něj stále starají a hledají mu nějaký účel, nebo ho prodají do dobrých rukou někam na venkov. Dokonce mi slíbil, že kdybych chtěla, tak mě může vzít někdy k nim do stájí. Další date? HIHIHIHIHI
Ve výsledku to bylo hrozně fajn pokecáníčko. Bohužel jsem odešla bez odpovědi na to, jestli teda spolu chodíme nebo co se mezi námi vůbec děje. Musím se s někým poradit, jestli k němu mám být straightforward nebo čekat, jestli mě zase někam pozve. To už by muselo znamenat, že spolu chodíme.
Deníčku, asi to zakončím trošku na smutnější notě. Nepřijde mi to fér vůči Stuovi, ale v posledním roce kdykoliv mu píšu, si připadám strašně. Chci naše přátelství udržet a zůstat s ním v kontaktu, ale zároveň mi připadá, že ho obtěžuju při mnohem důležitějších věcech, než je dopisování se mnou. Má to teď složité s June, Odboj přišel o Littleport a nevypadá to, že by se válka do léta vyřešila. Jak můžeme žít v době, kdy si na jedné straně žiju bezstarostný život, zatímco on bojuje o naše životy na té druhé. Opravdu si nedokážu představit, co se musí stát, aby jsme konečně došli k míru a klidu.
Laurie XOXO
Comments