Little Dark Age
- Laurie Dixon
- 23. 4. 2023
- Minut čtení: 7
Sedím s Ním na zemi balkonu uprostřed ničeho. Nezdržel se dlouho, po krátké chvilce odchází. Malý Visánek je jedna z největších prdelí světa. Je to strašně dlouhá doba od toho, co jsme se sem s Viann nastěhovaly po dostudování s vidinou společného bydlení. Snad se brzy dostaneme do něčeho většího, kde se nebudeme muset mačkat v pidi pokojíčku...
Není to ani tak dlouho, asi pár měsíců, co jsem se vrátila natrvalo z Oxfordu do Londýna. Potřebovala jsem si odpočinout od všeho, od lidí, od kouzelníků, od Regimentu. Do Londýna jsem se jen občas vracela kvůli mudlovskému divadlu, kde mi Taylor podvědomě připomínal, že přece jsem stále čarodějka, i když se v tomto světě nepohybuji. Nemluvili jsme spolu o Regimentu, o čemkoliv, nemluvili jsme vlastně skoro vůbec. Doma je to podobné. I když jsme od hlavního města poměrně daleko, zápachu Regimentu se nezbavím. Pronásleduje mne každým krokem. Táta je každým dnem víc a víc nervózní z toho, jak to všechno skončí. Oproti tomu mamka nic netuší, táta jí před vším tím ruchem chrání a veškeré kouzelnické noviny po přečtení spaluje. Přála bych si, aby tohle všechno skončilo a mohli bychom se vrátit k normálnímu životu.
S Cornelií jsme začaly pracovat krátce po mém návratu na založení firmy. Ceny nemovitostí s probíhající krizí padly k úplnému dnu a tak bylo načase uskutečnit náš několikaletý sen. Nebudu do tebe deníčku popisovat ten zdlouhavý proces, než nám dali náš obchod a kde jsme na něj vzaly peníze. Pyšně se ale můžu pochlubit, že jsme ulovily místo na Příčné! Celý obchod jsme polily růžovou barvou a vyzdobily nejrůžovějším nábytkem. Vypadá to tu jak z pohádky, Barbie pohádky. Obchod má dvě patra, dole je prodejna a nahoře naše zázemí. Krom kanceláře a dílny máme i koupelnu se sprchou! Corn tam prozatím přebývá, než sežene nějaké normální bydlo.
Po převzetí prostor jsme začaly plánovat velkolepé otevření. A samozřejmě i úplně první kolekci! Byla jsem inspirovaná květinami, krom bílé lilie(!). Proto tak všechny kousky byly především z růžových a bílých látek, které zdobily vyšívané květiny nebo flitry. S vyšíváním mi pomáhala mamka, která je z našeho podnikání naprosto nadšená. Všechno se dařilo, proběhly i pohovory s budoucími prodavači. Pár dní před otevřením už bylo vše připraveno a já nemohla být šťastnější. Mojí radost ale rychle zbortilo předvolání na Ministerstvo kouzel k výslechu, jelikož jsem neměla plášť na veřejném prostranství. Tahle povinnost mi přijde naprosto stupidní a extrémně omezující. Regiment tak pouze posiluje svůj vliv. Člověku ani nejde do hlavy, jakou rychlostí se tahle pošahaná organizace dostala k moci. Lidi jsou prostě imbecilové, nejde to říct jinak.
Propadla jsem lehké hysterii, Ministerstvo ovládané Regimentem, to by mohl být můj konec. Vzpomněla jsem si na Finna, jehož obličej jsem viděla naposledy v Prasinkách. Na plakátu hledaných osob. Propadla jsem v hlubokou hysterii. Co když se budou na Finna ptát, co když mě s ním spojí a skončím ve vězení PÁR DNÍ PŘED OTEVÍRAČKOU?? Musela jsem napsat Stuovi, ten vždycky věděl, jak z takhle palčivých situací vybruslit. Teď ale váhal, nebral celou situaci tak vážně. Možná se jen bál, že bych ho stáhla s sebou, kdyby mě doopravdy zatkli. Ujistil mě, že se určitě vrátím a obchod otevřu.
Samotný výslech byl zvláštní. Nešla jsem do něj poraženě, musela jsem to zahrát do outu, dostat pokutu a dávat si příště větší pozor. Webb, tak se myslím jmenoval ten komisař, se mě snažil grilovat dobrou hodinu. Ohledně mého přestupku jsem otěže výslechu převzala já a usnadnila mu práci. Myslela jsem si, že jsem vyhrála a že odejdu s pokutou, ale pak se začal ptát na Finna. Nepamatuji si, kdy jsem ho naposledy viděla. Možná na nějakém gala před vládou Regimentu, ale to bych možná lhala. Tvrdila jsem, že jsem ho viděla pouze na praxích ještě na škole, což už nějaká doba bude. To se ale Webbovi nelíbilo, tak se snažil konverzaci odvést od tohoto faktu k tomu, že nemám brož bílé lilie. Nechtěla jsem mu vyprávět o tom, že jsem byla u rodičů a že nesleduju situaci, ještě by slídili tam. A už vůbec jsem nemohla spustit o tom, jak debilní celá ta jejich sebránka je. Komisaři jsem ve výsledku řekla, že se o politickou situaci nezajímám a že chci v klidu otevřít obchod a vést business. Nic víc, nic míň. Ten jeho pohled, tak hnusnej ksicht jsem ještě neviděla. Teď jsem si ho mohla na moment pořádně prohlédnout. Nechutný. Pustil mě a za pár dní mi přišla 25 galeonová pokuta. Mohla jsem v klidu otevřít obchod, nebo to jsem si alespoň myslela.
Policemen swear to God, love seeping from their guns
I know my friends and I would probably turn and run
V den otvíračky jsem myslela jen na to, aby se zase něco neposralo. Corn do téhle akce a celého obchodu dala strašně úsilí. Se začátkem hlavní sezony Příčné jsme poprvé otevřely. A bylo to… zase zvláštní?
Celou dobu jsme měly plno, furt přicházely nové tváře, které zvědavě slídily očky po našem obchůdku. Přišla pomalu celá parta z Havru: June, Stu, Abby, Max a Barry, mimo ně pak ještě Izy. Samozřejmě se akce neobešla bez Regimentských slídilů. North, holka z Bradavic, chvíli Corn pražila za to, že nejsme dostatečně kouzelnická značka.
Kouzelnická móda se zasekla pár století dozadu. Měla by nám děkovat, že se snažíme kouzelníky obléknout do něčeho, co nepřipomíná středověk. Krom její bílé hlavy ale přišla i hlava růžová. Pán neměl asi nic lepšího na práci, než nás otravovat s tím, že naše pracovnice, Kirsten a Sally, neměly pláště. Určitě by se dalo polemizovat, jestli se soukromý obchod, který má pouze takhle nárazovou akcičku, bere jako veřejné prostranství, ale nechtěla jsem si kazit den nějakým pablbem, takže jsem holkám půjčila dva pláště a jely jsme dál, zákazníci přece nepočkají! Ke konci dne jsme vylosovaly výherce tomboly, který získá zdarma outfit. Cenu vyhrála nějaká prvačka nebo druhačka. Styděla se, ale nové hezké oblečení jí určitě udělá radost! Zavřely jsme pozdě, Corn chtěla North vzít míry na oblek, který jí máme ušít. Samozřejmě, že to dělám nerada, ale odmítnout jí by mohlo přinést jen další problémy s tou pošahanou organizací.
Dalšího dne jsem obchod otevřela sama, s holkama jsme prodaly něco málo a vlastně se ten den nic moc nedělo. Připravovala jsem se na další den, kdy June s Abby pořádaly kolaudaci nového domu, který si společně koupily. Nestihla jsem koupit žádný dárek jako poděkování za pozvání. Kdyby o tom věděla mamka, dostala bych tak přes uši, že další dva měsíce neslyším.
V sobotu, den kolaudace, jsem v obchodě potkala Corn. Začala mi vyprávět o tom, co se stalo potom, co jsem odešla domů po otevíračce. Prý s Izym dělali bůhví co na gaučích, když v tom slyšeli Barryho, jak běží po Příčné a řve. Když ho odchytli, byl od krve a hledal Abby. Přepadli je bílé pláště, Barrymu dali KO (history repeats itself) a unesli Abby. Po Příčné ji nenašli a regimentský cápek, co stál opodál, nebyl dvakrát nápomocný. Najednou mi bylo blbé se k June cpát, asi má důležitější věci na práci, než vítat hosty. I přesto jsme ale vyrazily, musíme podpořit Barryho a June, a ostatní samozřejmě. Všechny to určitě strašně zasáhlo.
Bez dárku jsme vyrazily na domluvené místo, odkud nás June a Stu postupně přemístili k nim. Dům mají pěkný, dokonce s vlastní tělocvičnou! Filthy rich, if you ask me. Na vtipy ale nebylo místo, všichni byli potichu a sledovali, jak se Barry snaží nerozbrečet z faktu, že mu ukradli děvče z rukou. A že teda June vzali BFF, to je asi taky smutný…
NÁLADA BYLA ŠPATNÁ. Odtáhla jsem na moment Stua do kuchyně, aby mi vysvětlil, co se vůbec stalo. Ne, že bych nevěřila Corn, ale umí si věci přikrášlit do nevídaných rozměrů. Nic jsem z něho nedostala, sám moc nevěděl. Měl na krku Barryho, který očividně upadl do tak hlubokých depresí, že mu Stu musel nosit jídlo a pití. Corn to všechno moc neprožívala, přišla si užít večer, prohlédnou baráček. Místy to bylo až absurdní, a čím víc se blížila půlnoc, tím míň jsem na to měla energii. Po pár hodinách návštěvy jsem jako první opustila partu a mířila domů.
Ve Visánku bylo mrtvo, jako vždy. Proběhla jsem ho k penzionu a ukryla se do pokojíku. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, jaký bordel tady někdo mohl nechat. Ihned jsem se otočila a šla si stěžovat na recepci, že se nám někdo hrabal ve věcech. Nedostalo se mi moc dlouhé odpovědi, než se z rohu vynořily dva bílé pláště. Recepční ze sebe nezvládl pomalu ani vykoktat, že mají povolení z ministerstva na domovní prohlídku celého penzionu. Důvod? Nevím. Jeden v obličeji odpornější než druhý. Měli strašnou srandu z mého naštvání. Nesměla jsem se nechat unést situací, sama vím, že já ani Viann nemáme v kufrech něco, co by nás mohlo dostat do problémů. Mudlovské věci si obě necháváme u rodičů. Mlčky jsem tak odešla zpět na pokoj a pomalu se dala do úklidu. Visánek už není bezpečné místo, přítomnost Regimentu je nepřípustná. Musela jsem se rychle rozhodnout, kam půjdu. Napadlo mě napsat Barrymu, jestli by v jeho bytě neměl místo na gauči. Asi by uvítal nějakou společnost, když Abby zmizela. Stu s June s ním nemůžou být furt Narychlo jsem napsala dopis a poslala ho.
Odpověď jsem čekala až dalšího dne, ale půl hodiny po odeslání jsem slyšela známý hlas na chodbě. Byl to Barry. Zbláznil se? Nemohl prostě odepsat? Měl strašnou starost o to, jestli jsem v pořádku. Nabídl mi pokoj u něj, dokud nenajdu něco lepšího a bezpečnějšího. Sbalila jsem kufry a vyrazili jsme. Barry se ani nezmínil o tom, že se taky přestěhoval do Hamptonu, navíc k tomu vedle June. Má teď celý dům pro sebe. Ta samota tu musí být strašná, hlavně když je Abby pryč. Z mého prozatimního pokoje teď vidím na ulici, kde to žije o trošku víc, než ve Visánku. Nemohla jsem usnout, furt mě pronásledoval zvláštní pocit. Šla jsem se projít po domě a skončila jsem na balkonu.
Sedím s Ním na zemi balkonu uprostřed Londýna. Civí mi do tváře a čeká, jestli na něj nějak budu reagovat. Vrátil se po dlouhé době, bezeslova si hraje s mými vlasy. Nelíbí se mu, nejradši by jeden vlásek po druhém vyrval a vyhodil. Přeci jen, jestli Regiment bude pokračovat stejnou rychlostí, tak bude jedno, jestli budu mít vlasy . Sem tam někdo projde ulicí, jinak slyším pouze své myšlenky a vánek mi hladí obličej. Splnila jsem si sen, ale ztrácím z něj pomalu radost. Kdo by se mohl radovat z čehokoliv v situaci, ve které žijeme? Je vůbec ještě někde bezpečno?
XOXO,
Laurie
Comments