Deníčku, na pár dní jsme se odmlčela a měla jsem důvod. Život mi udělil lekci, že vše, co se může zdát navždy, může v pár minutách na dobro zmizet z mého života. Tak snad se dá vše napravit...
Veškeré drama začalo v sobotu večer. Celé odpoledne jsme byli ve větší Havraspárské skupince na oněch slavnostech, které ten den končily. Konečně jsem nebyla v úplých šatech, takže jsem se mohla volněji pohybovat a dokonce jsem si zkusila vystřelit z luku! Ne, že bych v tom byla bůh ví jak dobrá, z holek jsem myslím vystřílela nejméně bodů, takže asi zůstávám u sněhových koulí. Myslela jsem si, že tím den končí, jen se v Kotli rozloučíme a všichni půjdeme spát, ale všichni se usadili kolem stolu a já nechtěla trhat partu. Byla jsem celkem unavená, takže jsem si z Maxwellova ramena udělala opěrátko na hlavu. Přeci jen, po pátku, kdy jsme spolu zamilovaně tancovali, jsem na to měla snad právo.
Nevím, jestli to June nějak pohoršilo, ale chvilku se na mne tak zvláštně zadívala a pak pokračovala ve hraní si s panenkou, kterou si ten den vyrobila.
Maxwell ke mne tiše prohodil, jestli je normální, že si holky v našem věku hrají s panenkami. June asi v ten moment vyrostla sloní ušiska a slyšela ho. Sama nejsem odbornice, ale řekla jsem mu, že lidé jsou různí, takže bych si jejich radovánek s panenkami nevšímala.
Očividně se to June dotklo a až uraženě odcupitala s Aurorou nahoru k pokojům, ani vlastně nechci vědět, co tam dělaly. Po pár minutách přiběhly veselé a měly "skvělý" nápad, že bychom si mohli zahrát flašku.
Nevím, jestli jsem to předtím někde zmiňovala, ale pomalu začínám tuhle hru z celého srdce nenávidět. Hlavně když je to v podání jedné z mých spolužaček.
Tiše jsem Maxwella snažila konejšit k tomu, abychom si šli lehnout, že flašku nemám ráda, protože to nedopadne dobře. Jako kdyby se v momentě naprosto změnil a ujistil mne, že bude určitě sranda, ať zůstanu.
Flaška se točila dokola, čímž mne nezištně uspávala. Probuzena jsem byla vždy větami jako "pravda nebo úkol?" nebo "točíš," které ani nebyly na mne.
Maxwell do mne strčil, že si mám vybrat pravdu nebo úkol, což jsem naprosto nezaujatě odpálkovala, že ať mi dají pravdu. Tak pozdě jsem fakt neměla energii na to dělat blbosti ve tmě. Dostala jsem otázku, zda-li bych změnila něco, co jsem v minulosti provedla.
Nevěděla jsem, co po mne také chtěli tak pozdě večer. Po minutě ticha si odpověděly samy, že určitě lituji toho sporu s LaMalet, což se šeredně pletly, ale nechtělo se mi s nimi hádat o mém názoru. Roztočila jsem flašku a pokračovala v mém nezaujatém pochrupávání.
K bdělosti mne dostala až situace, kdy dostal Maxwell od June úkol, což jsem už nějak tušila, že nedopadne dobře. June se mu mstila za jeho komentář a donutila ho zahrát scénku s panenkami. Nevím, jestli ho jediná znám natolik, nebo June jednoduše nepřemýšlela, když mu to zadávala, ale nemohlo z toho vyjít nic dobrého. June si absolutně neuvědomovala, jako moc Maxwellovi dává pouhými panenkami. Spustil scénu o tom, jak je June hrozně zakoukaná do sebe a kdo ví, co všechno vlastně řekl. Já byla částečně myšlenkami na druhém konci světa, a to, co zbylo v Kotli, nedokázalo nějak vyjádřit pocity, které jsem z momentu měla.
Samozřejmě se to June dotklo, to se dalo poznat na první pohled.
Ani ne do pěti minut byla scénka, ve které June figurovala jako hlavní aktérka. Nikdy bych nečekala, že ona právě bude iniciátorka a že vyvolá konflikt. Mé překvapení z celé situace mne naprosto zamrazilo a zmohla jsem se jen na to mlčky sledovat June odbíhat v breku na záchodky.
Dalo se to vlastně čekat. June mi vždycky připadala nějaká ublížená, a začala jsem přemýšlet proč vlastně. Nebylo to tak složité, přestalo jí asi bavit, že zbytek spolužaček žije záživné životy a tak to v ní přeteklo. Možná to třeba udělala naschvál a věděla, že Maxwell zareaguje tak, jak zareagoval, kdo ví...
Ze situace jsem vyšla samozřejmě jako ta špatná, jelikož jsem June nepodržela. Ale s tímto pohledem na ní? Musela jsem si dát čas o samotě, nechtěla jsem se stranit a mít naprostý klid na to, abych vůbec mohla rozjímat nad lidmi na koleji.
Dalšího dne mi dala June velice jasně najevo, že je na mne naštvaná, později dokonce zavelela, že se stěhuje k holkám a Cornelii mi dají jako výměnu za ní. Chudinka Cornelie, ten den tam ani nebyla a takhle s ní zacházejí...
Musela jsem od této reality utéct, prostě skočit do jiného světa a pobýt tam alespoň pár hodin. Na mysli mi hned vyskočil Nicolas, kterému jsem slíbila dopisování si přes dopisy. Původně jsem tvrdila, že mu napíšu první, ale až na začátku našeho školního roku. Tak dlouho jsem nemohla čekat! Zasedla jsem v Kotli za stůl a začala si vypisovat srdíčko. Bylo celkem náročné zaobalit mé pocity do slov tak, aby zapadaly do mudlovského světa. Co mi táta vyprávěl, tak dopisy, nebo alespoň takhle malé, jednostránkové, se většinou do Ameriky dostanou do týdne, což je fofr na to, že neposílají přes sovy, ale letadla.
(Odkaz na onen dopis: https://dixonka.wixsite.com/dopisy/12-8-2014)
Asi se budu muset June omluvit, vlastně pro ní mám ve výsledku pochopení a měla bych se jí víc snažit zapojovat do kolektivu...
Laurie <3
Comments