Sedím na pláži v Portsmucku a přemýšlím, jak sesumírovat poslední dny. Bylo to vysilující a už se těším, až zítra neplánovaně přijedu domů, konečně uvidím alespoň tátu a zalezu si do pokoje, který mi začíná chybět.
Všechny moje trable začaly v den, kdy se uskutečnilo představení profesora Taylora. Jak jsem psala posledně, že jsem poté seděla do večera s Maxwellem v Kotli, kdy si stěžoval na to, jak nechutně tu vaří, tak jsem mu nabídla, že vím o restauraci, ve které vaří opravdu dobře, kterou bychom mohli navštívit.
Den poté jsem mu poslala dopis, ve kterém jsem nabídla, že bychom tam mohli zajít další den, jestli má tedy čas, na což odpověděl pozitivně a já se mohla těšit na, snad, klidný oběd a příjemné popovídání si.
Nevěděla jsem, jak se obléknout, aby se za mne na veřejnosti nestyděl a neukončil to ještě před tím, než bychom vešli do samotné restaurace.
Vybrala jsem nakonec vše v černém: rolák, sako, džíny a tenisky. Říkal, že má černou rád, tak jsem chtěla udělat alespoň trošku dojem.
Ani nevím, jestli mne vůbec viděl rád, nebo měl jen hlad, ale netvářil se dvakrát nadšeně. Sebrali jsme se a vyšli směrem k restauraci. Vůbec nemluvil a bylo mi trapné se ho na cokoliv ptát při chůzi, ještě by nás něco srazilo.
Sedli jsme si k oknu, i když jsem se upřímně bála, že by nás třeba Viann a Aurora načapaly a špatně si to vyložily. Já si objednala špagety carbonara a on nějakou pizzu, kterou neznám, ale vypadala pěkně.
Povídali jsme si tak různě o všem, nepřipadalo mi, že by to bych se mu vnucovala. Zjistila jsem, že má rád astronomii (konečně nějaké vodítko, o čem si s ním povídat!). Začala jsem pátrat v mysli, co si pamatuji z tátových povídání o vesmíru. Hned jsem si vzpomněla na vyprávění, když jsme jednou vycházeli večer s mamkou z loutkového divadla a on nám šel naproti. Ukazoval cestou tak různě do vzduchu, mluvil o různých souhvězdích a nejspíše očekával, že je poznám, nebo že je vůbec vidím. Co mi ale utkvělo v hlavě byl fakt, že všechny ty hvězdy můžou být desítky až stovky světelných let od nás a že třeba vůbec nemusí svítit, nebo z nich jsou supernovy apod.
Tak jsem mu to nadhodila, jak to fascinující, na což doplnil ještě, že ta hvězda se už mohla přeměnit na černou díru. To jsem se mu ale pokusila vyvrátit tím, že by se toho ani nedalo všimnout, když černou díru nelze vidět, když sbírá všechno okolní světlo (,nebo tak jsem si to alespoň pamatovala). Nad tím jen pokrčil rameny a přešli jsme k dalšímu tématu. Přišla jsem mu asi moc hloupá na to, aby mi to vyvrátil, nebo jsem ho jen nečekaně překvapila tím, že něco v té hlavě mám?
Dojedli jsme a mlčky jsme došli do Kotle, kde jsme si ještě sedli k zastrčenému stolku. Takhle nervózní jsem nikdy nebyla, ani když jsem měla poprvé jít zpívat před ostatními. Furt jsem koukala okolo, jestli neuvidím holky. Největším úspěchem večera bylo to, že jsem ho dokázala na chvíli i rozesmát.
Po pár minutách ale bylo po smíchu, jelikož si k vedlejšímu stolu sedly dvě osoby. Vianna a Aurora. S mekáčem, což není podstatné. Civěly střídavě na mne a na Maxe, jako kdybychom plánovali jejich vraždu. (Od toho tu je Maya a Yvi.)
Nejspíše si Max všiml, že se necítím příjemně a ohlédl se za sebe, vrátil na mne pohled a nejspíše mu došlo, o co jde. "Chceš jít na pokoj?" optal se s úšklebkem, ale ihned tuhle myšlenku smetl ze stolu a navrhl, že bychom mohli jít na zahradu Kotle, tam by za námi nemuseli přeci lézt. Přijala jsem a "utekli" jsme.
Zatáhl mě k zídce, na kterou mrštně vyšplhal a nabídl mi ruku. Nevím, jestli se chtěl dívat na hvězdy, což by bylo skvělý a třeba by mi to konečně urovnalo myšlenky, ale musela jsem jako ustrašená labuť odmítnout. Nevěřila jsem si, že bych mu neurvala ruku, nespadla, nebo si neroztrhla oblečení. Vzal to dejme tomu v pohodě a radši jsme si sedli k ohništi.
V ten moment mi asi přeskočilo, nebo nevím, ale začala jsem se ptát na hrozně osobní otázky a nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Myslela jsem si, jak mu chci pomoc apod. Zajisté, že mu to bylo nepříjemné a vypadal, že by mne nejradši za tak blbé otázky upálil.
Když jsem si uvědomila, jakou hloupost dělám, pomalu jsem se zvedla a omluvila se za mé chování. "Dobrou noc Maxwelli," dodala jsem tiše a utekla jsem jak malé dítě, kterému ukradli cukrovinku. Už na schodech k pokoji jsem měla na krajíčku a v pokoji začal několikaminutový brek kvůli tomu, jak strašně jsem to pokazila a nikdy se mnou už nepromluví.
Ach jo, koho se mám ptát na to, proč jsou lidské vztahy tak složité? Deptá mne fakt, že tomu nerozumím, i když sebevíc chci. A furt nevím, jak se mám k Maxwellovi stavit. Je chytrý, celkem pěkný, asi i celkem obratný a silný, ale co mu můžu nabídnout já? Umím zpívat, dle některých, a tam můj seznam kvalit končí. Třeba bude máma vědět. Táta určitě byl taky takový kakabus a ona bude vědět, co na něj platilo.
Laurie </3
„První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo.“
— Émile Zola
Comments