Nějaká představa o tom, že Bradavice jsou férová škola se mi rozplynula na poslední hodině OPČM. Ale o tom až později.
Probudila jsem se s nádherným nápadem, že bych mohla se Stuartem (asi nejmluvnější ze všech třeťáků) zazpívat na další schůzce divadelního klubu duet z nějakého muzikálu. Vypadal, že se mnou sdílí nadšení pro muzikály, tak proč to nezkusit? Co si pamatuji z několika měsíců na hradě, tak mají hodinu OPČM před námi.
Nikam jsem tedy nespěchala, v klidu si zašla do čajového klubu, kde jsem u šálku ovocného čaje přečetla pár stran knížky o iluzích. Před tím mne zajímala jen kouzla, ale takhle v klidu jsem si mohla přečíst teorii, kterou jsem předtím přeskakovala.
V průběhu četby se tam jaksi vyměnila Viann s Aurorou, které plánovaly jejich duet. Jediné, co jsem pochopila bylo to, že si budou zpívat o krokodýlech. (?)
Spokojeně jsem poté šla ulehnout ještě na chvilku do postele před obědem, který jsem stejně prospala a vzbudila se pár minut před OPČM.
Zdálo se mi fakt něco zvláštního. Stála jsem na molu před Bradavicemi, byl večer, úplněk, a já začala zničehonic zpívat. Nijak jsem to nekontrolovala, byla jsem divákem sama v sobě.(To zní pěkně divně, ale pointa je snad jasná!)
Byla jsem fakt dobrá, až jsem se sama divila. Po první sloce jsem najednou cítila někoho přicházet. Byl to Stuart! Měl na sobě bílou košili a džíny. Vypadal jako z nějakého filmu pro teenagery. Připadala jsem si jako June, když vidí profesůrka.
Přidal se ke mně a zpíval tak nádherně, že mi začalo připadat, jako kdybych byla v pohádce. V ten moment jsem neřešila, odkud hraje hudba, hlavní bylo to, že jsme spolu zpívali!
Sen mi přerušil hlad, který mne probudil a připomněl mi, že mám vlastně hodinu. Chvilku jsem přemýšlela, jak moc je něco takového reálné? Musela jsem udržet myšlenku a zapsala jsem si jí někam. přehodila jsem přes sebe plášť, uvázala kravatu a letěla jsem na hodinu. Před učebnou čekala Aurora, která mne jen pobaveně sledovala. Popletla jsem totiž časy a měla jsem tedy pár minut k dobru, o kterých jsem ani nevěděla. Hlavu plnou myšlenek na to, že Stuovi nabídnu onen duet, jsem vyčkávala, než vyjde z učebny. Nadšení ze mne pomalu vypršelo a naprosto zmizelo, když odešel poslední třeťák z učebny. Stu nikde. Snažila jsem se, jak nejlíp jsem uměla, abych nevypadala dotčeně, nebo tak, ale chvilku mne to určitě mrzelo. Snad ho potkám nějak v týdnu, abychom to byli schopni vůbec trošku nacvičit.
Myslela jsem si, že je tím dnešním trablem konec. Očekávala jsem nudnou hodinu OPČM, kdy budeme jen opakovat, maximálně se naučíme tři nové věty, které se přidají do repertoáru opakování v další hodině. Hodina samozřejmě jiná nebyla, pouze se opakovalo a to jsem nějak ignorovala fakt, že i když sama profesorka vyvolávala, tak při opakování Auroru ani mne nevyvolala, jako jedinou kolej. Víc jsem se zajímala o okolí a koukala okolo sebe. Všimla jsem si hned dvou věcí. Za prvé, The House na sobě měla mikinu, která nebyla součástí sady a za druhé, ostatní Nebelvírské spolužačky měly na hlavě jakýsi věnec/čelenku? Bůh ví co to bylo, ale šlo to jednoduše proti tomu, co nám říkala LaMalet pár hodin nazpět. Sama prý nebude tolerovat, když někdo bude mít na sobě cokoliv, co nepatří do sady. V té hodině to bylo mířeno na Viann, Cornelii, Auroru a ještě kluka ze Zmijozelu, myslím, že se jmenuje Reece. Celou hodinu jsem přemýšlela, jestli je mám prásknout, nebo to nechat po hodině. Přeci jen, vím jak se mi to vymstilo při hodině s Hamiltonem. Aurora mi to rozmlouvala, že jí je to jedno. Nepřišlo mi fér, jednoduše, takže jsem jí na to po hodině chtěla jen v klidu vysvětlit, že mi to nepřijde fér. Počkala jsem, až většina třídy odešla, snad jen jediná Elena zůstala, ale ta byla zahleděná do ukázek, které nám byly o hodině nabídnuty. Začala jsem s tím, že jsem zrekapitulovala to, co se stalo o té hodině, kdy holkám bylo vyhubováno. V tom mi do toho paní profesorka skočila s otázkou, jestli jí chci nějak kritizovat. Zarazilo mne, že profesorka nemá úctu k tomu, abych v klidu dokončila myšlenku. Pokračovala jsem tedy s tím, že The House na sobě měla mikinu, která rozhodně není součástí úboru a tady mne teda paní profesorka více než překvapila. Vedla velice krátký monolog o tom, jak jdu s křížkem po funuse, s čímž jsem nesouhlasila, a že jsem drzá, za což mi strhává deset bodů. Až nechutně nepříjemným tónem mne vyhnala a musím uznat, takhle jsem nebyla namíchnutá od té doby, co mi táta zakázal koupit si celou sérii knížek (další detaily jsou nepotřebné.) Pronesla jsem něco ve smyslu "Co dokáže s lidmi udělat moc," rozloučila se a odkráčela si to pěkně z učebny, kde na mne stále čekala Aurora.
Samozřejmě, že jsem jí všechno řekla cestou na večeři, kde jsme to celou dobu probírali. Neměla jsem ani moc chuť k jídlu z toho naštvání. Aurora furt tvrdila, jak to musíme říct kolejní, nebo dědovi, že tohle nemůže zůstat bez povšimnutí. Naštěstí jsme měly hromadu času, takže jsme po večeři vyrazily za profesorkou Leadenrose. Její kabinet je schovaný cestou k učebně létání, ale existuje k němu zkratka, o které Aurora asi neměla tušení. Po zazvonění jsme tak chvíli čekaly, ale nevypadalo to, že by nám otevřela, takže naše poslední naděje byl děda Leicester. Nevím, co a jak se semlelo, ale před jeho kabinetem jsem stála já, Aurora, Viann a Kate. Obě se dozvěděly, co se stalo a byly z toho podobně naštvané jako já. Děda naštěstí ještě nespal, nebo nebyl mimo hrad, takže nás přijal do jeho kabinetu/učebny, jelikož má z nějakého důvodu ve svém kabinetu dvě řady lavic. Všechno jsem mu, skoro vysílená, povyprávěla, někdy mne Aurora doplnila nějaké detaily. Sama jsem věděla, že jsem v pozici, kdy i kdyby se to řešilo u ředitelky, tak spíš bude věřit profesorce, než prvačce, takže jsem i tuto informaci dědovi řekla, abych potvrdila, jak vážně to myslím. Přeci jen, proč bych měla důvod lhát? Já nebyla ta agresivní, která strhávala body. Leicester to přijal se slovy, že to s ní probere, ale jestli se nic nezmění, tak budeme muset jít za ředitelkou, jelikož další kroky už nejsou v jeho kompetenci. Po prohození pár slov jsme samy usoudily, že je lepší už jít na kolej. Dalo mi to naději, že se něco bude dít. Na koleji jsme se pomalu rozutekly a šly spát.
Snad zítra potkám Stua, který by mohl svojí pozitivitou rozsvítit celé Bradavice a přijme mojí nabídku na duet...
Laurie <3
PS: MOŽNÁ JSEM ZAMILOVANÁ, SAKRA!
