Fakt, že se stávám víc a víc sebejistá, co se zpěvu týče, si asi všiml každý, kdo chodí do divadelního klubu.
V sobotu jsme měli klasické setkání hned od rána, kdy jsme ještě čerství a nestihli jsme si vyřvat hlasivky při snaze poklábosit na obědě. Se Stuem jsme měli připravený duet, dost podobný tomu, o kterém se mi nedávno zdálo. Trénovali jsme ho vždycky ráno před snídaní, aby nás nikdo nezastihl a nezkazil si tak překvapení, které jsem stejně prokecla Viann a nejspíše to slyšel i Max. Nakráčela jsem si to, ještě lehce rozespalá, do divadelního klubu a usadila se vedle Stua, abychom nejspíše ukázali, že fakt budeme zpívat spolu.
Po počátečních rozpacích se rozhodlo, že celou schůzku otevře svým vystoupením profesor Taylor. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem ho kdy v životě slyšela zpívat a musela jsem se divit nad faktem, že vyučuje v Bradavicích, i kdyby hrál někde na Broadwayi, nebo minimálně West Endu. (To jsou fajnový divadla v jedné části Londýna!)
Nikomu se po něm moc nechtělo a jelikož jsem byla asi jediná, která za celou tu dobu zatím promluvila, vyzval mne, abych se šla předvést.
Drcla jsem do Stua a vyrazili jsme na podium. Moje nervozita se asi nedá ani popsat, byla jednoduše až gigantická. Přeci jen, zpívala jsem jen před pár lidmi, ne ve vyprodaném divadle. Hlubokým výdechem a přivřenýma očkama jsem začala zpívat. Ze začátku jsem se furt lehce klepala, ale při refrénu jsem se konečně uvolnila a začala si zpěv užívat. Nejvíc jsem se upřímně bála toho, že se Stu zapomene a hned na mne nenaváže. Díky bohu byl myšlenkami na místě a přesně se trefil. Zbytek duetu jsem na něj jen občas mrkla, jinak jsem se snažila držet pohled do hlediště. Všichni se usmívali, a někteří se dokonce pohupovali do rytmu. Poslední slovo a bylo, dozpívali jsme. Cítila jsem, jakoby mi spadl kámen ze srdce. Mlčky jsem si poslechla potlesk a poté odcupitala zpět na své místo.
Následoval po nás Max, který mne upřímně překvapil. Čekala jsem nějakou nudnou klasiku, ale z tohoto omylu jsem byla hned vyvedena. Dokonce si sám dělal doprovod na klavír, což bylo příjemné zpestření.
Největším otazníkem byl Barry, který nikomu, nebo alespoň ne mojí maličkosti, neprozradil, co bude zpívat, nebo jestli vůbec bude zpívat. Byla to slaďárna ve stejném stylu, jako předešlé písničky, ale s jeho nervozitou a roztomilým kukučem to dodalo jakýsi pocit nevinnosti a upřímnosti. Nikdo z nás samozřejmě nezpíval perfektně, ale Barry zněl opravdu důvěryhodně a nějaké to odskočení hlasu mi ani nevadilo.
To byla poslední slaďárna toho večera, protože pak přišla skutečná show. Viann a Aurora celý týden tajně nacvičovaly číslo, které obsahovalo jak zpěv, tak i choreografii, kterou ostatní vystoupení postrádala. Rozezněla se hudba, která mi připomněla léta, kdy jsem ještě tancovala po domě v plenkách a nerozuměla absolutně ničemu. Holky, upozorním, v zelených šatech, začaly poskakovat z místa na místo a různě cenily zuby, kdy přitom napodobovaly zpěv. Zahraji si na chvilku na expertku a zhodnotím jejich vystoupení. Jejich zpěv měl samozřejmě nějaké ty mezery, ale díky choreografii nebyly tak zřejmé, za což palec nahoru.
Poslední šel Lys, od kterého jsem fakt nevěděla, co čekat a ani si to moc nepamatuji. Bylo to dlouhý, nijak moc záživný a já byla už fakt unavená. Taylor nás všechny pochválil, jak moc nám to šlo. Domluvilo se, že na příštím setkáním budeme dávat návrhy na skupinové čísla, když nám to všem tak šlo. Byla jsem nadšená! V obklopení tak talentovaných kluků bych mohla vyniknout v nějaké pořádné hlavní roli. Ale v jaké...
Body a školu nijak řešit už nechci. Jen mi to kazí náladu a obecně, chci se stavět ke světu víc pozitivně, proto napíšu o další schůzce divadla, která proběhla ani ne za týden, v pátek.
Nikdo nic neměl samozřejmě připraveného, takže jsme tajně doufali, že Taylor vymyslí něco převratného, co by mohlo každého bavit. Chtěla jsem ten den vypadat fancy, a růžová mi k tomu perfektně dopomohla. Novinka byla, že se konečně na scéně objevila Natalie House, která, se mi zdá, vyniká ve všem, na co sáhne.
Všichni jí hned chtěli slyšet zpívat, protože minule nebyla a všechny hrozně zajímalo, jak to mají se zpěvem na ostatních kolejích. Po sáhodlouhém přemlouvání nakonec vylezla na pódium a začala. Myslím, že jí někdo zapomněl říct, že mohla mít doprovod, ale koho to zajímá? Jí asi ne.
Velice krátce, zpívala celkem průměrně, což mne zaskočilo, protože, jak jsem již napsala, ve všem vyniká a je nejlepší. Z textu si pamatuji jedinou část věty a to "jsem tvá chuť na koláč." Asi tu písničku psala hladová, jinak nevidím racionální důvod pro použití tohoto sousloví. Nevím, jestli ostatní byli znechucení, nebo nechápali stejně jako já, ale nikdo další zpívat nechtěl a v ten moment jsem viděla příležitost se blejsknout a ukázat, kdo tady vévodí.
Nabídla jsem se, že klidně zazpívám a poprosila jsem Maxe o doprovod. Jelikož je Natalie menší než já, tak měla mikrofon daný o dost níž, než ho osobně normálně mívám, takže jsem si ho nejdřív musela upravit pro mé pohodlí. Max, zasednutý u piána čekal na nějaký povel, který jsem mu nedala, protože pokud umí číst noty, tak si určitě všiml, že tam měl alespoň vteřinku na to se chytit.
Tuhle písničku mi mamka předváděla jako její eso při konkurzech. "Je to klasika, kterou jednoduše můžeš upravit pro svůj hlas a stejně to zní dobře." Pamatovala jsem při zpěvu na tyto slova. Ze začátku to nebylo tak náročné, nemusí se hned jít do takových výšek. Místo toho jsem pomalu budovala atmosféru a ke konci jsem do toho dala všechno. Máchala jsem rukama, zavřela oči, prostě všechno jen pro to, abych udržela tóninu. A ono to asi vyšlo. Já to fakt zazpívala!
Chvilku jsem si připadala blbě, že jsem asi úplně znemožnila Natalii, ale pak jsem si uvědomila, jak nám vyhrožovala a jak strašně se snaží podlézat profesorům, takže jsem se spokojeným výrazem uklonila a odešla na mé místo, vedle Viann tentokrát.
Nejspíše jsem tím nakopla ostatní, jelikož i Stu se odvážil ke sólu, které Z A B I L! Jinak to ani říct nejde! Nevím, z čeho to bylo, ale hlas se mu do té písničky perfektně hodil. Překvapením večera (bylo ráno, ale takhle to zní líp) byla Maya, se kterou chtěla původně zpívat Natalie, ale ona odmítla zpívat jakýkoliv duet, že bude zpívat pouze sama. Byla jsem překvapená její odvážností a tajně doufala, že se přidá do našeho imaginárního klubu "Ti, kteří na této schůzce znemožnili Natalii House." A mám být upřímná? MILUJU JEJÍ HLAS! Zněla tak sebejistě a ještě do toho hrála na piano. Málem jsem odpadla a ráda se s ní budu dělit o místo těch lepších zpěvaček našeho klubu, sorry Viann a Rory.
Natalie se to nejspíše dotklo a tak zasedla sama k pianu. Zase jsem nevěděla, co si o ní mám myslet, teda hlavně o jejím výkonu, jako člověka mne přestává zajímat.
Měla jsem nutkání to nějak zachránit, ale na pódium se mi už nechtělo, nic jiného jsem připraveného neměla. Dostala jsem ale skvělý nápad znovu "donutit" Taylora, aby nám zazpíval. Nechal se přemluvit a vybral písničku z Wicked. Jelikož v tomto muzikálu bude hrát o prázdninách a přišlo mu to tématické, tak nám prý sežene lupeny! Byla jsem nadšená a brala to i jako protislužbu za moje slíbené lupeny na muzikál, ve kterém hraje mamka. Vysílená, ale šťastná, jak nikdy před tím, jsem se šla najíst.
Po obědě se všichni někam rozprchli a já skončila sama. Šla jsem se projít po škole, jelikož na lektvary jsem nemusela a nic lepšího na práci jsem neměla. Pršelo a byla zima, takže jsem se při procházení skleníky začala klepat jak sulc. A začalo to. Začala jsem naprosto nelogicky smutnit nad tím, jak jsem dlouho bez mamky a taťky, že mamku uvidím až bůh ví kdy, jestli vůbec pojedeme do toho New Yorku a podobně. Rozbrečela jsem se a usedla ke zdi, stál venku a jen nechala slzy téct. Asi jsem to potřebovala, většinu roku dělám, jak jsem šťastná apod. a někdy to přijít muselo... 😳😗✌
XOXO, Laurie
