Myslela jsem si, že když se někomu omlouvám za něco, co jsem provedla, tak mi dotyčná osoba alespoň vyčte, co jsem udělala špatně, nebo vyřkne svůj pohled na situaci. Ale omlouvat se June byla asi "nejjednodušší" věc, kterou jsem zatím za studium na Bradavicích zvládla.
Před pár dny jsem se s June náhodou potkala v bance, kdy mi ještě neodpověděla na dopis. Vlastně jsem jí ani nechtěla potkat, čekala jsem, že odepíše a do momentu, kdy se střetneme v předem daný čas, s ní nebudu muset mluvit. Chtěla jsem kolem ní rychle projít, což se bohužel nepodařilo. Povídala si s Maxwellem, a jelikož pro ní asi nebyl dostatečně zajímavý, bloudila pohledem po bance a všimla si mne. Zrychlila jsem krok, ale ani to nepomohlo a stejně jsem se musela zastavit a předstírat, že jí ráda vidím.
Narychlo jsem se s ní domluvila, že se pozítří uvidíme, abych se tedy omluvila. Řada se začala posouvat, a tak jsme se rozloučili a já šla s Maxwellem do Kotle na oběd. Začal mi u jídla vyčítat, jak jsem se tvářila, že tak křečovitě jsem se snad nikdy předtím neusmívala. A co jsem měla dělat? Mračit se na ní, aby se toto naprosto zbytečné drama prodloužilo až do začátku školního roku, ne-li dál?
Oba jsme pochopili, že si nechceme kazit den, takže jsme se o tom dál nebavili. Zbytek dne byl super, dokázali jsme si povídat až do večera, kdy mne doprovodil k pokoji. V hloubi duše jsem si myslela, že je na mne trošku naštvaný, kvůli přetvařování se před June, ale šíleně jsem se mýlila! U dveří mého pokoje na mne mlčky chvilku civěl a pak mi dal letmý polibek na tvář. Se slovy: "Dobrou noc." jsem skoro zkamenělá překvapením vešla do pokoje a rychle za sebou zabouchla. Nějak jsem se snažila zpracovat fakt, že mne sám od sebe políbil. Cornelie už spala, takže mým společníkem byly pouze moje myšlenky.
Další den jsem proležela v posteli a přemýšlela nad dvěma věcmi. Za prvé, jestli už došel Nicolasovi můj dopis, a za druhé, jak vážné to mezi mnou a Maxwellem ve skutečnosti je.
V Den D jsem se probudila podivuhodně brzo, omluva June mi nedala spát. V hlavě mi hrála písnička z Heathers, Lifeboat...
If I say the wrong thing
Or I wear the wrong outfit
They'll throw me right over the side
Byl přede mnou obrovský úkol, který rozhodne o tom, jestli se na mne dřív nebo později spikne celá škola, protože by samozřejmě většina věřila chudince June, které se někdo dotkl, než mne, která s tím vlastně nemá nic společného. Oblékla jsem se jednoduše, sukně a tričko. U snídaně jsem strávila spoustu času, nervozita mi nedovolovala hltat, a tak jsem nakonec ani polovinu ovesné kaše nedojedla, jelikož se v ní už rozložily jahody, kvůli kterým se z jídla stala zvláštně vypadající směs, kterou jsem nehodlala strčit do pusy.
Hodinu před polednem jsem se přemístila na farmu, jelikož mne nenapadá místo, kde jinde, krom jejího pokoje, mohla být. Našla jsem jí v kuchyni, myšlenkami ve světě sýrů a bůh ví čeho všeho. Musela jsem pár minut počkat, než dokončila práci a mohly jsme vyrazit k rybníku nedaleko farmy. Musela jsem působit sebejistě, nebo alespoň si myslím, že jsem tak působila. Výraz June byla zvláštní smršť ublíženosti, namyšlení a strachu z toho, co řeknu.
Sedli jsme si na kraj mola a já chvilku jen mlčky přemýšlela, jak vůbec začít. Musela to být nějaká hluboká myšlenka, kterou jsem tedy vyřkla. Vedla jsem poměrně krátký monolog o tom, jak mi to celé připadá hloupé, když v tom mne zastavila a zeptala se:
"Děláš to kvůli Maxwellovi?"
Fakt nevím, co si v ten moment myslela. Přišla jsem se omluvit, ne poslouchat to, jak strašně jsem hloupá, že chodím s klukem, který ji urazil. Rozhození jsem ze sebe musela rychle oklepat a zrychlit tempo, abych jí nedala moc šancí na to se vyjadřovat a já mohla s klidem na duši odejít. Někde jsem se dočetla, že když si ze sebe udělám srandu, tak je větší šance, že mi bude prominuto, takže jsem tak učinila. Zavtipkovala jsem si na vlastní triko, vylila si srdíčko, omluvila se a...
A ona mne odpálkovala, že dobrý, že je ráda, že nechce řešit tohle drama a začala se vyptávat na Maxwella! Myslela jsem si, že jí v ten moment hodím do jezera a odejdu nasupená jak nikdy předtím.
V myšlenkách jsem řvala, dost možná jsem si moje imaginární hlasivky vyřvala, ale v realitě jsem se usmívala a kývala hlavou, zase. Absolutně jsem zapomněla na to, co mi říkal Maxwell. Ať se nepřetvařuji, že to udělá víc zla, než dobra.
Nějak jsme se tedy udobřili, snad. Strávila jsem s ní pak ještě zbytek dne v kuchyni, kde jsme si povídaly společně s Tie a nějak se tam postupně začali zjevovat další lidé.
Většinu času jsem mlčela a dumala nad tím, jak si mám vyložit tak jednoduché přijmutí omluvy. Dělala všechno June jen pro to, aby si jí lidé všímali, nebo se pouze ukázalo, jaká je doopravdy?
Tohle všechno mi deníčku strašně připomíná základku. Nejdříve se všichni tváří, jak jsou přívětiví, že tě mají rádi a chtějí se s tebou kamarádit, ale po nějaké době se vybarví a skoro bys je ani nedokázal poznat. Co když v realitě June vůbec nechtěla mojí omluvu a šlo jí jen o to mne potupit?
Uvidím za pár dní. Hlavním ukazatelem situace jsou totiž Viann a Aurora. Ty vždy přesně vystihovaly náladu osoby, okolo které se točily. Pokud se budou tvářit naprosto stejně, jak v dnech minulých, budu muset začít s upevněním mého sebevědomí a ukázat June, že pokud chce hrát chudinku, tak bude mít důvod.
Musím vidět Maxwella. IHNED. Tyto myšlenky si nemohu nechat pro sebe.
Laurie <3
Comments