Nesnažím si nalhávat, že NKÚ skončí dobře. Vlastně že cokoliv v mém životě skončí dobře. Nejsem dekadentní spisovatel, abych psala o tom, jak je život o ničem a veškeré pevné struktury v něm padají k zemi. Nechci se vracet do depresivní epizody života, která asi k pobytu v Bradavicích patří. Myšlenky na všemožné se snažím soustředit do práce, ať už se jedná o jakoukoliv práci, kterou si na hradě najdu. Třeba návrhářství. Nejsem moc zdatná kreslířka, moje črty by se daly nazvat přinejlepším průměrné, ale baví mě to. Možnost dát kusem látky statement mi přijde jako síla, kterou Bradavice moc neznají. A já to můžu změnit. Letošní plesové šaty na silvestrovský večer jsem pojala nejvážněji jak jsem mohla. Návrh samotný jsem v hlavě nesla od doby kdy jsem se rozešla s Andrewem. Symbolika návrhu je jednoduchá: černý catsuit přes celé tělo má ukázat, jak jsem vlastně v tom vztahu byla nijaká, za což mohl být Andrew asi rád. A bílé šaty => většina lidí si hned vybaví svatbu, což má symbolizovat, kolik věcí se mnou plánoval i přes fakt, že mě ve skutečnosti ani nemiloval. Dává to smysl? Nevím, ale jsem s tím spokojená a nemůžu být hned druhá Donatella Versace, musím se vyvíjet. Třeba jednoho dne budu jako ona a lidé si mezi sebou budou šuškat: “Božínku, ty máš kabelku od Dixon? No neke!” a tak podobně… Jsem možná trošilinku naivní, ale co... Jsem furt hot af a panna, takže ideální na vdávání do zámožné rodiny… #iconshit #girlboss
I need something bigger than the sky
Hold it in my arms and know it's mine
Just how many stars will I need to hang around me
To finally call it Heaven?
Volné večery trávím různě po hradě, je to mnohem zábavnější než vysedávat ve spolce doufajíc, že někdo projde a přisedne si. Temnota chodeb je z nějakého důvodu uklidňující. Jako v životě, tak ani v černotě nedokážu říct, co na mne čeká. Je to hot profesor, naštvaná Orwell, jiný hot profesor nebo dokonce hot prefekt? KDO VÍ? Moje nadšení z činnosti, kterou většina studentstva už omrzela, se může zdát dětinská, ale co, hlavně že se nějak bavím a nedepkařím. U bývalého lektvaro-klubu jsem si všimla praskliny. Není nijak velká, oproti té vedle Harringtonova kabinetu minimálně. Nepodařilo se mi objevit, jestli skrývá další tajemství, které by teoreticky mohlo zapříčinit další skoro pád školy. Nic, asi jen je škola stará… #weird
Halloweenský ples ve mně probudil pocit něčeho “nedokončeného”, jako kdybych měla každým momentem zemřít a vzpomněla si, že jsem něco dlouho odkládala a teď jsem z toho budu nešťastná. Je pravdou, že jsem si nezažila “pravou mladistvou lásku” o které bych mohla vyprávět svým dětem; jak strašně praštěná jsem byla, že jsem s tím klukem chodila, jaký úlet to byl a bla bla. Pomalu každý má s kým být: June se Stuem (“otevřený” vztah dle pravidel June), Max s Abby (načapala jsem je při tuli tuli a asi přerušila zářez #sorrynotsorry) a Viann s Jayem (Jay je pro Viann asi poslední možností, nevím #allteaallshade). A pak jsem tu já, ta hrozně zlá, blbá a namyšlená Laurie, se kterou se spálil Maxwell a nenávidí se s June. Kdo by o mě sakra měl zájem, hlavně po tom, co se se mnou rozešel nejvíc dreamy kluk. Barry byl natolik ochotný a vyzval mě k tanci. Mezi kroky jsem přemýšlela nad tím, co o něm vím. Není toho mnoho, krom společné návštěvy Legally Blonde toho nemáme moc společného. Obecně je ale pravdou, že lidé mají rádi underdogy. Punťové, kteří nejsou nejsilnější, nejsvalnatější, ale mají dobré srdce a roztomilý úsměv, který jde vidět i přes jejich obrovské brýle.
Barry je punťa, extrémně chytrý punťa. Mám ho ráda, jelikož jeho mozek funguje odlišně. Myšlenkové pochody v Barryho hlavě si představuji zpočátku jako bod, ze kterého vystřelí hromada čárek do všech světových směrů, každá s jiným nápadem a on chce vzít v potaz každou z nich. Žádný z nápadů není špatný, buď se dá vyvrátit nebo je to fakt. Po promyšlení všech možností a s odstupem vznikne zvláštní patvar, kterému říká názor. Lidský mozek je fascinující, především když můžu sledovat člověka, který ví, jak ho používat. Nechci ti vypisovat deníčku, jak moc velké šance s Barrym mám, jelikož, jak jsem zmínila, nemáme toho ve své podstatě tolik společného. On chce být určitě vědcem, který bude zašitý celý den v pracovně, zatímco já chci být na výsluní, být viděna každým, kdo má fungující pár očí. Trošku mi to připomíná situaci s Andrewem: taky nestál o pozornost ostatních a chtěl jen pomáhat zvířatům a kouzelným tvorům. S Barrym ale plánovat budoucnost není reálné ani logické. I on sám by uznal po delším prostudování nás obou, že náš vztah by skončil jako většina v tomto věku. Mám si nalhávat, že přeci jen nějaká naděje existuje? #confused #GirlBossLife #Baurie??? #Laurry???
V patnácti letech bych měla žít “šílený” a nespoutaný život, především pokud jsem kouzelnice. Mám hromadu kouzel, které dokáží pro některé až nepředstavitelné věci, ale jak reálné je “šílený” život vůbec žít? Nevím, měřič “šílenosti” života asi neexistuje. A navíc je šílenství pro každého subjektivní. Jaký je to vlastně pocit naprosto zešílet? Asi osvobozující, člověk nedbá norem a řídí se chaosem, čistým chaosem, který se tvoří v jeho pomateném mozku. Jsem šílená jen tím, že nad tím přemýšlím? Je to vzrušující, koncepty které mi nejsou známy byly vždycky mé oblíbené téma…
Tvoje #girlboss Laurie <3
PS: Maxwell je stále stejný blbec.
Comments